Když bylo Petrovi pět let, rodiče pochopili, že jestli mu nekoupí bicí, udělá z domu kůlničku na dříví. Brzy se ukázalo, že je velký talent, a tak navíc začal chodit na hodiny klavíru. Pak si oblíbil kytaru a začal foukat na harmoniku po dědovi.

Petře, jak vůbec začala tvoje kariéra hudebníka?
Můj táta je muzikant a vozil mě na různé koncerty. Půjčoval jsem si jeho paličky od bubnů a s těma jsem doma mlátil různě do kastrolů a kam se dalo. Rodiče pochopili, že pokud mi bubny nekoupí, tak rozbiju barák na cucky. Dostal jsem od nich jazzovou sadu a od té doby jsem chodil k bubeníkovi z tátovy kapely na hodiny bicí.

A co další nástroje?
Ve druhé třídě jsem začal chodit do umělecké školy, kde jsem začal hrát na klavír, pak jsem se naučil na kytaru a další nástroje. V postatě na všechno, co bylo doma. Basa, harmonika, heligonka po dědovi, různé dechové nástroje a tak.

 Zpěv je možnost, jak můžu promlouvat k lidem.

Zvládáš toho hodně, ale nejvíc zpíváš, proč?
Využívám teď po koncertech všechno, co umím. Ale zpěv je vlastně možnost promlouvat k lidem, říkat jim své pocity. A to se mi na tom nejvíc líbí.

Neměl jsi okolo sebe vždycky Bende Bend. Kde jsi působil dřív?
Moje první kapela byla Svěrák 3. Bylo mi třináct, když mě táta přihlásil k nim do konkurzu. A oni mě přijali. Všichni byli o deset let starší, ale bylo to moc příjemný. Pak jsem hrál v Extázi a ve skupině Carmen, která patří mezi velké třebíčské legendy. Ještě jsem taky hrál v jedné ve folkové sestavě. Navíc jsem v Brně byl v undergroundové kapele, kde jsme například i zhudebňovali žalmy z Bible.

Žalmy v podání varhan, na to jsme zvyklí, ale od undergroundové kapely? Jak vás to napadlo?
Když jsem si žalmy pročítali, zjistili jsme, že jsou v nich hodně poutavá slova. Zdálo se nám to velmi zajímavé a tak jsem je zkusili zhudebnit. Vznikla z toho opravdu nádherná atmosféra.

Je někdo z vás věřící?
Věřící je každý člověk. I já věřím. Ale není to taková ta klasická víra, kdy se člověk modlí k Bohu. Já se o těchto věcech snažím mluvit spíš opatrně. Je to velice osobní věc.

Pomáhat těm, co to potřebují, mě baví.

Často vystupujete na charitativních akcích, ze kterých samozřejmě nemáte zisk. Proč to děláte?
Když je možnost, jsem vždycky rád, že takovýmto způsobem můžu pomoct. Je to pro mě to nejmenší, co můžu udělat pro ty, co to potřebují, a navíc mě to i baví. Ale samozřejmě nemůžeme jezdit všude, to se zase nedá stíhat. Ale každý měsíc takové dvě tři akce máme. Podporujeme taky „Mariánskou“, což je dětský domov u Karlových Varů.

Před rokem ti vyšlo první CD, jak moc je tvoje?
Skoro celé:). Napsal jsem si téměř všechny texty a několik jich je od Michala Horáčka. V jedné písni zazní i část od Jiřího Žáčka.

Co tě inspiruje k  psaní textů?
V podstatě mě inspiruje všechno. Je to podle situace. V jedné chvíli je to například událost, pak třeba krásná příroda, je toho spousta. Stačí se dívat kolem sebe.

 Být otevřený vůči publiku, než si hrát jen tak sám pro sebe…

Máš plno aktivit, stíháš kromě hudby ještě něco jiného?
Ne! Většinou jsem rád, že přijedu k našim domů a tam si vždycky odpočinu. Je to vlastně jediné místo, kde můžu skládat písničky. Kámoše mám tak různě v okolí a s těma se taky rád sejdu. Většinou z těchto kamarádských akcí bývám někdy pořádně unavený:).

Co je ve tvém životě nejdůležitější?
Rodina a hudba. I kdyby profesionální hudba nevyšla, hrál bych různě po klubech a natáčel bych si svá CD.
Hudba je dobrá, když skrze ni můžu lidem působit radost. Publikum velmi vnímá, jestli jsem ve svém vystupování „otevřený“, než když si hraji a zpívám jen tak pro sebe.

S Petrem si povídala Anežka. (časopis IN!dívčí svět - listopad 2006)