Markétu Císařovou znám jako filmovou produkční a režisérku. Když na mě na sociálních sítích začaly vyskakovat její pohybové kurzy se strašně zajímavými komentáři, zpozorněla jsem. Markéta prý zná metodu, jak se cítit ve svém těle dobře, jak využít všechny jeho možnosti a být spokojeni s tím, jací jsme. Uznejte, že na to jsem se musela jít zeptat jménem všech holek, které si myslí, že jsou na tanec moc tlusté, na běh moc nešikovné a obecně tak nějak divně narostlé.

Co to znamená cítit se svobodně?

Když se znáš a chápeš, co se v tobě děje, jak v těle, tak na duši, pak jsi svobodná. Nemusíš se hnát za tím, co ti kdo říká a co je in, ale víš, co ti prospívá a v čem se cítíš dobře.

Jak toho dosáhnu pomocí svého těla?

Kdybych měla mluvit o těle z křesťanského pohledu, tak se říká, že je to chrám pro naši duši. Když se ho naučím znát, zabydlím se v něm a zacházím s ním ohleduplně, tak se sladí s duší. Vede k bytí v přítomném okamžiku sám se sebou. Hodně se teď skloňuje sebeláska. Když vím, co mám ráda a proč, mám k sobě dobrý vztah, můžu mít pak ráda i druhé lidi. Spousta pokřivených vztahů, ať už v rodině či s kamarády, je od toho, že nemáme dobrý vztah sami k sobě. Jinými slovy své problémy přenášíme na druhé.

Jak se stane, že člověk nemá dobrý vztah sám se sebou nebo ho zlobí tělo?

Každý jsme se narodili jako originál, jsme něčím jedineční, různě poskládaní a je to tak dobře. Od malička se učíme hýbat a pohybovat a naše okolí nám říká a s největší péčí radí, jak máme chodit, sedět, a hlavně nevrtět se, nehrbit se, vypnout prsa… A my to všechno posloucháme, pozorujeme a napodobujeme. Je to přirozené a děláme to všichni. Získáme způsob, jakým chodíme, dýcháme nebo i dokonce jíme a tomu se říká pohybový návyk. Málokdy o tom znovu přemýšlí, děje se to automaticky. Až do té doby, než nás něco začne bolet. Tělo nás nezlobí, jen nám dává signály, že ho neposloucháme nebo přetěžujeme. A to se často děje tím, že se řídíme návyky a radami, které možná fungují někomu druhému, ale nám ne.

Jenže my se sebou nejsme skoro nikdy spokojené, nelíbí se nám naše vlasy, nebo tělo…

To, o čem mluvíš, je spíše o vzhledu. Jak vypadám a co si o tom myslím já a ostatní. Celoživotní boj, který nás provází až do stáří, protože naše tělo se stále mění a která z nás by nechtěla být princeznou napořád nebo alespoň někdy? Ale ono to tak může být, vážně, jen si to dovolit. Protože většina našich problémů s tělem vychází z naší hlavy. V dospívání nám začnou růst prsa a co mnohé z nás uděláme? Dáme ramena dopředu, hrbíme se a všemožně maskujeme. Nebo si naopak oblékneme upnuté triko, pořídíme pořádně vycpanou podprsenku a vypneme hruď. Obojí nás ovlivňuje, jak se hýbeme, dýcháme a hlavně cítíme. Já s lidmi neřeším vzhled, ale pohyb. Nezkoumám, co příchozí nemůže, jakou má diagnózu, ale co naopak může, chce dělat a má rád. Například, nějaká holka ráda tančí, ale bylo jí řečeno, že to nemá cenu zkoušet, protože má třeba skoliózu (deformace páteře). Já jí nepomůžu dostat se do vrcholových tanečních soutěží, ale pomůžu jí, aby se mohla hýbat a tančit tak, aby byla spokojená. To pro mě znamená cítit se dobře ve svém těle.

Jak se naučíme být ve svém těle spokojené? Co pro to můžeme udělat?

Tak tohle a ještě mnoho dalšího si můžete přečíst v novém zářijovém čísle našeho časopisu.

Ukázková lekce Feldenkraisovy metody

https://www.youtube.com/watch?v=DbVQ4zH4daQ