Někdy si říkám, když něco opravdu praštěného zažiju - to by člověk fakt nevymyslel...Myslím, že se to týká i těchto povedených příběhů, které se opravdu staly. Tak naše čtenářky a dopisovatelky, máte slovo:)!

Pětačtyřicítka

Jsem klasická sova. Večer čilá jak rybička, takže na učení se nejlíp soustředím až v hodně pozdním odpoledni, a různé akce a akcičky se spolčem nebo s kámoškama mi v tento čas vyloženě sedí :-). Zato rána. Hrůza! Ne a ne se probrat. Včera jsem učení protáhla docela dlouho do noci, čekaly mě 2 písemky a nějaké zkoušení, tak jsem se to snažila dostat do hlavy:).  Znáte to.

Od rána hustě pršelo, autobus měl zpoždění. „No to mi tak ještě scházelo”, přemýšlela jsem otráveně, „to bude den…” V šatně jsem jenom hodila bundu na věšák, přezula se a sprintovala do třídy. Písemka z dějáku byla docela lehká a v matice se nezkoušelo, moje  nálada se začala rapidně zlepšovat:). O přestávce jsme s holkama už vesele klábosily. Najednou se Mirka zarazila: „Holky, vidíte to co já?” a ukazovala na Toma. Spolužák zrovna mazal tabuli – bosky. „Ti kluci mají nápady,” odbyla to Verča a vrátily jsme se k naší debatě.

„Ty Mirko, já nějak nemůžu chodit”, stěžovala jsem si kamarádce, když jsme scházely z 2. patra na tělocvik. „Mě ta levá noha nějak nechce poslouchat nebo co… auuuu”, zařvala jsem. To se mi noha smekla ze schodů, a docela to zabolelo. „Zuzko podívej se na svoje nohy,…” Mirka se rozesmála tak, až jí tekly slzy. „No co, papuče – papuče!!!” Na pravé noze jsem měla svou čtyřicítku, ale na levé číslo 45! „Tom,֊” vykřikly jsme s Mirkou současně, a to už jsem se smála i já. Vysvětlení bylo prosté :). Ráno jsem v tom fofru omylem vzala jednu přezůvku Tomovi, a on, protože přišel až po mně, promoklý, ponožky vyzul, a když svou druhou přezůvku nenašel, musel chodit 3 hodiny ve škole bosky.

Když jsem se mu omlouvala, bavila se celá naše třída. Ale Tomáš mi hned své studené nohy odpustil a druhý den ho čekalo na lavici překvápko – jeho oblíbená čokoláda. Zuzka   

„May I ask you, Miss”

Venku je pořádná zima, mrzne jen praští. Sedím ve svém oblíbeném starém křesle a popíjím kakao. Pohledem hladím krásné červené plesové šaty, dárek k vánocům. Mám ráda tancování, a na to poslední, i když ne plesové, hned tak nezapomenu.

Začalo to úplně nevinně. K prababičce přijely dvě tety z Kanady. Brzy se to rozkřiklo po celé vesnici. Takovou návštěvu taky nemáte doma každý den :-)... Sešla se celá naše velká rodina a strávili jsme všichni krásný sobotní den. Naši museli odjet večer domů, ale my se sestřenkou jsme ještě zůstaly. V neděli byly totiž krojované hody. A protože od rána pršelo, celý  program se přesunul do kulturního domu. S Pájou nás lákal hlavně ten večerní krojovaný program. Ale společenské šaty jsme sebou neměly. Strejda nám poradil, že když půjdeme na „galerku”, můžeme jít klidně i v tom, co máme, tam prý si nás nikdo nevšimne a my budeme mít všechny „jak na dlani.”

Tančili Moravskou besedu, pak se připojovali i ostatní krojovaní... byl to zážitek..

Najednou se za mnou ozvalo: „May I ask you, Miss?” Otočila jsem se. Stál tam kluk, usmíval se a znovu na mě vybalil: „May I ask you, Miss?” „COŽE?”, zeptala jsem se nechápavě? Teď byl zase  překvapený on. „Ty mluvíš i česky?” „Mno, a jak bych jako měla jinak mluvit?” zeptala jsem se překvapeně. „Ty nejsi z Kanady, že?” „Ne to fakt nejsem,“ začala jsem se smát. „Aha,” usmál se teď už i Jenda, „tak se teda zeptám česky: Smím prosit :-).” No tančilo se mi s ním krááásně i v těch mých třičtvrťákách:)... Při tanci jsme si vysvětlili, jak to vlastně všechno je, a nám s Pájou přibyl bezva kámoš ze Slovácka.  Monča

(časopis IN!dívčí svět)