K létu neodmyslitelně patří výlety, kempování a táboření. A tak jsme se jednou s kamarádkami rozhodly podniknout dobrodružnou cestu po krásách naší země.

Již tradičně si ze mě kamarádky utahují, jaký jsem to prý strašpytel, který nemá smysl pro dobrodružství. Oprava: mám smysl pro dobrodružství, ale uvědomuju si i rizika. A je pravda, že ty někdy u mě převažují. Osobně mi totiž vůbec nevadí přespat v kempu pod stanem, v bezpečí, než někde jen tak na louce. Ale je pravda, že by asi nebylo na co vzpomínat…

Každou noc jsem usínala s modlitbou na rtech. První ráno jsme se probudily do krásného a slunečného dne. Najednou se nejistě ozvala kamarádka, která spala na kraji stanu: „Holky, asi jsme tu měly nějakou návštěvu…“ A je to tady, hrklo ve mně. „V noci jsem cítila, jak si na mě něco lehlo. Tak jsem to trochu odstrčila.“ „No a dál? A co to bylo?“ „Nevím,“ prohlásila nešťastně, „ale my jsme se tady tak trochu přetahovali… Ono si to na mě zase lehlo a já jsem to zas odstrčila.“ Celý stan se otřásal smíchy. No jo, Anička se v noci přetahovala s nějakým zvířátkem o místo na spaní. Do teď ale zůstává záhadou, o koho se jednalo.

Na putování mám ráda jednu věc. Člověk má spoustu času přemýšlet. Není totiž ničím rozptylován. Respektive, ničím moderním. Nemůžete koukat do mobilu, abyste nespadli, nekoukáte pořád na nekonečné seriály do notebooku. Jen vy, kamarádi a vaše myšlenky. A krásná krajina samozřejmě. Při delším výletě začnete nad věcmi uvažovat hlouběji. Pokud jste unavení, přemýšlíte, proč jste se vůbec na takovýto výlet vydávali. A začnete více přemýšlet nad sebou. Jací doopravdy jste. Co chcete. Jaký je váš cíl. Co vás vlastně baví. Čeho chcete v životě dosáhnout. A ve chvíli, kdy vás začínají napadat samé super věci, zjistíte, že je chyba si to nezapisovat, jen nemáte kam (stejně jako já :) ).

Náš druhý den výletu po české přírodě se chýlil ke konci a byl zde opět čas jít spát. Mělo to ale jeden háček. Blížila se bouřka. Není ani třeba zmiňovat, kolik problémů bouřka ve stanu přináší. Zvláště pak na neznámém místě. V dálce se blýskalo a já jsem byla čím dál tím víc nervózní. A třebaže se všechny tvářily v pohodě, ve vzduchu byla cítit stísněná atmosféra. V duchu jsem se modlila, aby nás ta bouřka obešla, ale naneštěstí to vypadalo, že se pouze k nám přibližuje. Venku se smrákalo, a tak jsme se rozhodly jít spát. Holky vedle mě spokojeně oddychovaly, zato já jsem naslouchala okolí a usilovně se modlila za to, aby nás bouřka minula. Celou noc jsem spala velice neklidně, ale krom deště nic horšího nepřišlo. Ráno jsem se upřímně radovala, jak nás Bůh tu noc ochránil.

Nejlíp sami sebe poznáte přesně za těchto nevyzpytatelných situací. Sama sebe jsem poznala jako ustrašenou holku, která nemá ráda neočekáváné situace. Možná nejsem úplný dobrodruh. Za to ale vím, že za mnou stojí někdo, kdo mě podrží za každé situace. Někdo, komu mohu říci, že se bojím bouřky ve stanu a vím, že s tím něco může udělat. Na takovéto cestě nepoznáte nejen sebe, ale taky Boží moc.

PS: A právě proto se chystám jet na další letní čundr:).  A vám doporučuji to samé. Alespoň menší výlet. Na výlety po obchodech bude čas i jindy:).

redaktorka Lucka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.