„Kdo má na nádraží lehounký kufřík, má pomoci tomu, kdo zavazadlo nemůže unést. Nešťastná povaha je zavazadlo velmi těžké, bez pomoc jiných se sotva unese.” (Tomáš Špidlík)

Zajímavý pohled na věc

Člověk by očekával, že nabádání bude adresováno tomu s nesnesitelnou povahou, aby své bližní tolik neotravoval, a zatím jsme to my kolem, kdo je nabádán ke změně! Ostatně stejně promouvá i Boží slovo:„„Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův”(Gal 6,2). A jinde: „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě” (Řím 15,1).

Pomoct někomu s kufry nám asi potíže nedělá...

naopak, člověk se ihned cítí dvojnásobně na výši: předvede svůj biceps, a ještě si udělá čárku za dobrý skutek. Horší je to s tím zavazadlem nešťastné povahy bližního: tady je totiž místo svalů notná dávka milosrdenství, a toho se nám ne vždy dostává. No, možná bychom nešťastnou povahu i „poponesli”. Ale snášet ji dnes denně? Dříve nebo později býváme se svou snášenlivostí v koncích.

Pán je ale mocen proměňovat naše srdce, když o to prosíme. Velkým krokem vpřed je už poznání, že nešťastná povaha bližního je břemenem nejenom pro jeho okolí, ale především pro něho samotného (podobně jakomoje špatné vlastnosti jdou na nervy nejenom mým bližním, ale i mně samotnému). Toto poznání tlumí naše rozhořčení a dává prostor milosrdenství. Milosrdenství pak není ničím jiným než láskou v praxi: bez dlouhých řečí popadne „kufr” bližního a jde, kam až je třeba.
Apoštol Pavel však dodává, že při snášení slabostí druhých je navíc třeba „nemít zalíbení sami v sobě.”

Jak toho dosáhnout?

Jak být trpělivý a milosrdný, a nehledět přitom se zalíbením na své duchovní bicepsy?
Stačí si uvědomit, kolik mých „kufrů” nosí zase jiní – a o mnohých možná ani netuším, kolik váží...

(Převzato z knihy: O milosrdenství s Kateřinou Lachmanovou, vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2008)