Je to zase tady. Písemky, zkoušení, referáty a pro změnu zase písemky. Školní kolotoč se rozběhl na plné obrátky. Jak to ale udělat, aby se nám z něj neudělalo špatně?

Jednoduše. Na chvíli vystoupit.

Ale jde to vůbec? Každý přece ví, že snažit se vystoupit z rozjetého kolotoče je o zdraví. Pokud takhle vypadnu ze všech svých povinností, nedopadne to stejně?

Vůbec ne, pokud se znáš s někým, kdo kvůli tobě ten kolotoč na chvíli zastaví. Někoho, jako je třeba Pán času.

Ne, nemyslím tím seriálového Pána času, Doctora Who, nýbrž někoho mnohem mocnějšího. Pána nejen času, ale i všeho ostatního stvoření. Boha. Stojí u toho kolotoče povinností, ze kterého je člověku občas i pěkně špatně a čeká, až na něj zavoláme. Pak kolotoč zastaví, nechá nás vystoupit a vydechnout, a jakmile jsme znovu připraveni, bezpečně nás posadí zpět. A – světe div se – jízda už najednou není tak divoká a my si ji i docela užíváme.

Jak už možná někomu došlo, je řeč o modlitbě

Pravidelné osobní modlitbě. Osobní modlitba je prostorem, kde jsem jenom já a Bůh. Je to čas, který nesmíme nikdy považovat za ztracený – dali jsme ho totiž tomu, komu doopravdy patří. A on se pak už postará, aby zbytek našich chvil nepřišel nazmar. Stačí mu jenom dát prostor. Sama jsem si vyzkoušela rozdíl mezi dny, kdy jsem zůstala zahrabaná mezi školními knížkami (a tvářila se, že se doopravdy učím:) a dny, ze kterých jsem kousíček věnovala Bohu. Ty první byly hektické, otravné, na jejich konci jsem měla pocit, že jsem vůbec neudělala nic z toho, co jsem chtěla. Druhé, přestože občas nabitější, se nesly v duchu pokoje. Přestože jsem se nikam nehnala, stihla jsem většinu z toho, co jsem měla v plánu. A dokonce mě učení i bavilo a občas jsem si něco zapamatovala. :)

A jak si s takovou modlitbou poradit?

Najdi si nějaké klidné místo, které nemáš spojené s povinnostmi (kostel, příroda, tichý kout v domě…) – pokud bys zůstala u svého pracovního stolu, měla bys tendenci pořád přemýšlet nad tím, co všechno máš ještě udělat.

Stanov si pevný časový úsek. Já mám ozkoušenou půlhodinu. Zdá se ti to moc? Tak si vybav svůj běžný den. Kolik času strávíš opravdu učením a kolik třeba projížděním novinek na internetu?

Nenechávej si tento čas až na konec dne, kdy padáš mrtvá do postele. Bůh si přece nezaslouží jenom nějaký zbyteček našeho času, ale to nejlepší. Buď kreativní – někdo je čilý po ránu a přivstane si, jiný si najde skulinku třeba odpoledne. Každý den se pak stane dobrodružstvím, lovem „té správné chvíle.“

I kdybys měla učení a práce nad hlavu, nepřemýšlej nad tím, co máš ještě všechno udělat. Jsi tady teď pro Boha, který ti chce něco říct. Jak by ses cítila, kdybys chtěla někomu, na kom ti záleží, sdělit něco důležitého, ale viděla jsi, že tě nevnímá?

Vyber si text, který tě bude celou dobu tvého snažení provázet. Sáhnout můžeš po Bibli (např. některé z evangelií na pokračování, liturgická čtení na daný den…) nebo i jiné duchovní literatuře. Pomůže ti soustředit se jen na Boha a na to, co pro tebe má připraveno.

Začni a skonči modlitbou k Duchu svatému. Klidně i jednu větu vlastními slovy. Popros o světlo, abys chápala, co ti chce Bůh v čase, který pro sebe máte, říct. A na konec poděkuj za všechno, co ti v té chvíli Bůh dal.

Odnes si jednu myšlenku, která tě bude zbytek dne provázet. Bude tvojí „kotvou“ držící tě pevně v Boží blízkosti, ať už se školní kolotoč bude točit jakkoli rychle. :)

Tak, teď už máš podrobný manuál na vysedání a fungování v kolotoči, který se točí na plné obrátky. Neodkládej jeho provedení. Každý den se pro začátek skvěle hodí. Proč by to nemohl být dnešek?:)

Bětka (časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.