Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

rene-nekuda-cxg_i27.jpg

René Nekuda: Milovník příběhů

René o sobě říká, že pomáhá plnit lidem sny. Jak to dělá? Pořádá kurzy tvůrčího psaní. Učí lidi vyprávět příběhy a třeba i napsat vlastní knihu. Jedna taková dokonce přinese pomoc až do Afriky, takže začneme nejdříve tam.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak se vám přihodila Afrika?

 

Byl jsem tam poprvé v osmnácti letech jako novinář. Psal jsem pro časopis Nový prostor reportáž o adopcích na dálku. Během té práce jsem se seznámil s Benem. Byl tehdy pomocníkem české humanitární organizace v největším africkém slamu Kibera v Nairobi, on sám se tam narodil a žije tam. Spřátelili jsme se, a já slíbil že se do deseti let vrátím.

 

 

Jak vypadá slam?

Úzké uličky mezi chatrčemi, nikde nejsou odpadkové koše, takže všude je binec protože odpadu se tam vyprodukuje spousta. Na většině území není ani kanalizace, ani rozvod pitné vody ani elektřina. Nedá se to přesně spočítat, ale v Kibeře žije asi milion lidí. Na záchod se chodí třeba do igelitky a protože neexistuje svoz odpadu, všechno tam zůstává. Takže si přimyslete i puch. Ne, že by byli zaostalí, ale nemají jinou možnost. Například děti ze slamu by rády chodily do školy, která je v Keni zadarmo, ale musely by si kupovat školní uniformy, učebnice a pomůcky a to je pro ně mnohdy těžko dosažitelné.

 

Vrátil jste se jak jste slíbil?

Ano, předminulý rok jsem splnil slib a vrátil se. Teď už ne jako novinář, ale jako lektor tvůrčího psaní. Bydlel jsem přímo u Bena a díky němu jsem vyzpovídal devatenáct obyvatel Kibery. Když jsem se vrátil do Čech, nechal jsem své studenty napsat příběhy inspirované něčím z těch afrických vyprávění. Ukázalo se, že to funguje. Zjistili jsme, že umíme porozumět a pochopit co prožívají tamní lidé a najít podobnosti s naším životem. Nejsme zas tak rozdílní. Z těch povídek vznikla kniha Hakuna Matata, což je oblíbené místní rčení a znamená něco jako „žádný problém“ nebo „nedělej si s tím hlavu“. Za výtěžek z prodeje nakoupíme učebnice pro knihovnu v Kibeře, kam v tuto chvíli chodí asi tři tisíce dětí. Knihy si tam mohou půjčovat nebo se učit na místě a v případě potřeby si pár stránek okopírovat. Takže pokud zvládnou pořídit si uniformu a pomůcky, mohou do školy chodit. Je to pomoc, kterou jim nenutíme, nemusí ji přijmout, ale kdo chce, bude z ní mít prospěch.

 

A teď něco o vás. Na svých webovkách píšete, že fetujete příběhy.

Já vlastně nic jinýho nedělám. Jak na papíře, tak v realitě se mi líbí odhalovat zákonitosti příběhů. Baví mě poslouchat třeba i lidi v tramvaji, jak si povídají, co vypráví, jakým způsobem na to jdou. Hrozně mě zajímají konce. Jak mě něco zaujme, klidně přejedu i dvě stanice nebo si stoupnu za lidi na eskalátory v metru. Když jdu s kamarády do hospody nebo jsem ve společnosti, kde si lidé něco povídají, jen sedím a přiživuji debatu. To mě moc baví.

 

Jak vás napadlo vést kurzy tvůrčího psaní. O tom přeci kluci odmalička nesní?

Mě to nenapadlo a nikdy jsem to neměl v plánu. Studoval jsem Literární akademii a před státnicemi za mnou přišli tři mí profesoři, kteří mě na té škole pět let sledovali a nabídli mi, jestli si nechci zkusit učit. Mně se to nezdálo jako dobrý nápad. Dvakrát jsem je odmítl, ale nakonec jsem svolil, že zkusím vést letní kurz pro veřejnost a zjistit, jestli by mě to šlo a bavilo. No a od druhého dne jsem věděl, že to chci dělat. Baví mě práce s lidmi, je to krásné umožňovat lidem se vzdělávat a plnit jim sny. Ta odezva mě pohání.

 

Psal jste si deník? My holky si totiž deníčky píšeme.

Chodil jsem do skauta, takže jsem si psal skautský deník. Hodně jsem cestoval a to jsem si psal cestovní deník, ale abych si denně psal zápisky formou: „Můj milý deníčku, stalo se mi…“, to ne. Mám něco, čemu říkám umělecký zápisníček a tam si poznamenávám některé věci. Deník je něco, kam se píšou zážitky a myšlenky, slouží k sebepoznání a třeba i k terapii, ale nepočítá se tím, že ho bude někdo další číst. Když ale píšu literaturu, příběh, tam už musím s budoucím čtenářem počítat.

 

Když je mi třeba dvanáct a zjistím, že mě psaní baví, co mám dělat abych se to naučila?

Důležité je vypozorovat, co mě baví. Pravděpodobně se takové děvče pustí do psaní toho, co sama ráda čte. Ať zkusí napsat nějakou povídku ve svém oblíbeném žánru, třeba dobrodružnou, nebo romantickou. Při tom je dost důležité myslet na toho, pro koho tu věc píšu. Když třeba napíšu kamarádkám povídku o koních a dám jim jí přečíst, z odezvy otestuju, jestli mi to jde, nebo ne.

A upozorňuju, že to chce odvahu, protože dát někomu číst svou věc, to si člověk připadá trochu nahatej. Protože do psaní se člověk vždycky nějak promítne.

 

Jak poznám, že moje povídky kamarádky nechválí jen ze slušnosti?

Je dobré mít odvahu je ukázat více lidem. Třeba je pověsit na internet. Když jsme u těch koní, tak určitě existují webové stránky, kde děvčata diskutují o koních. A tam se určitě najde místo na nějakou povídku. Může se stát, že ji tam zkritizují. A to je dobře. Není chyba, že utržím kritiku, chyba by byla to vzdát. Zkusím to znova, vyladím to, zkrátím, to všechno k psaní patří. Je taky možné se trochu skamarádit s vyučujícím češtiny a dát mu svoje pokusy přečíst, většinou jsou rádi a dají dobré rady. Nebo zkusit poslat svůj text do nějaké literární soutěže, když projde, třeba do druhého kola, je to hned povzbuzení. Důležité je nebát se neúspěchu. Vždyť o nic nejde.

Já občas dělám porotce v takových soutěžích a tam se dost pozná, kdo má talent a kdo je jen grafoman (chorobný psavec). Ten totiž nedělá revize, zaměňuje psaní pro sebe za psaní pro druhé a většinou ho ani názor ostatních nezajímá.

 

Říkal jste, že sedmdesát procent lidí někdy v životě popadne chuť něco napsat. Takoví chodí k vám do kurzů?

Ano, přichází lidé od dvanácti do osmdesáti. Ti starší třeba celý život rádi četli a teď chtějí sepsat příběhy ze života, nemají touhu stát se spisovateli z povolání, ale třeba jen napsat paměti. Nebo ajťáci čtou hodně fantasy, tak si chtějí napsat něco svého, sestřičky a doktoři, ti všichni pracují s příběhy a třeba je chtějí nějak zpracovat. Vždycky je to fajn. Nechci se chlubit, ale nikdy jsem neměl skupinu, která by si nesedla. Zajímavé je, že v anglo-americké kultuře je výuka tvůrčího psaní úplně běžná, učí se na středních školách a nikdo se tomu nediví. U nás je to zatím zvláštnost.

 

Vybavíte si nějaký příběh studenta, který vás zaujal, nebo překvapil?

Ano, vzpomínám si na jednu paní, u které se potvrdilo, že během psaní o sobě člověk objeví zajímavé věci. První den kurzu se v jejích cvičeních pořád objevovalo kolo, volant nebo benzín. Během oběda jsem se jí zeptal, jaký má vztah k autům a dozvěděl se, že si před časem koupila obytný vůz a jezdí s ním po Evropě a píše články do automobilových časopisů. Druhý den, při dalším psaní, se jí vybavil příběh z dětství. Když k nim jednou přijela pouť, skamarádila se s dětmi od atrakcí, které jí vyprávěly zážitky z účinkování po celé republice. Ona, která nikdy neopustila své městečko, to hltala jako by jí povídaly o dobrodružných výpravách po Africe. Jedno z těch dětí pozvala na návštěvu, ale rodiče se rozzlobili, koho si to tahá domů a dostala „zaracha“. Tehdy, jako malá holka, se vzepřela a rozhodla se, že jednou bude taky takhle jezdit. Jenže tuhle příhodu zavál čas a ona si na ní vzpomněla až to odpoledne při psaní. Došlo jí, že už dva roky si tím ježděním s obytným vozem vlastně plní zapomenutý dětský sen.

 

Na závěr mi vrtá hlavou otázka, užije si znalec příběhů třeba film?

Mě rozbor příběhu běží v hlavě jakoby v druhém plánu. Když se vypne, tak to je znamení, že mě ten film zaujal. Ale nestává se mi to často. :-)

Za rozhovor děkuje Helena

(časopis IN!dívčí svět - únor 2017)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

Autor fotografie:  Petr Florian


Sdílet na:

 
 
 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz