Finalista Československé Superstar 2011, sympaťák s kytarou, který zaujal i v britském X Factor. Kluk, co se nerad nudí a občas se toulá s kytarou i bez ní.

Než začneme s muzikou, řekněte nám, jaké máte koníčky.

Jsem z Liptova, zpod Tater, které mám prochozené s dědou. Takže mám rád procházky po kopcích. Baví mě cestování a učím se angličtinu. Rád si povídám s lidmi. Je to inspirující a motivující. Baví mě autíčka, sbírám angličáky a kytary. Když si potřebuji odpočinout, tak řídím. Při tom nejvíc vypnu hlavu, člověk musí dávat pozor a vnímat milion věcí, hlava je zaměstnaná jinak. Nebo spím. Je to asi jediná chvíle v průběhu dne, kdy nad ničím nepřemýšlím. Jinak se mi v hlavě pořád točí motory.

Prý jste začínal hrát s tátovou kapelou.

Vlastně ano. Moje první vystoupení bylo s tátovou kapelou na jedné firemní akci. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že mě hudba naplňuje. S kytarou jsem začínal na jedné rodinné dovolené v Chorvatsku. Rodiče s sebou vzali starou kytaru, která byla totálně rozladěná, ale já to neslyšel a přišlo mi to strašně fajn. Nakonec už mě všichni vyháněli z pokoje, že jestli nemůžu hrát jinde. Po návratu domů jsem si vytiskl akordy a dřel, dřel a dřel. Pak jsem napsal svoji první písničku.

S tátou si ještě občas zahraju, když za mnou přijde do zkušebny a sedne za bubny. Po Superstar mi začal dělat manažera a s kapelou už moc nehraje. Rodiče při mně stojí, což je pro ně velká oběť a pro mě ohromná pomoc.

Máte nějaké sourozence?

Mám mladší sestru Lenku. Je jí šestnáct. Ona je úplně můj opak. Je srdcem sportovkyně a já jsem spíš zastánce hesla: Sportem k trvalé invaliditě. Strašně dobře se učí, baví ji to a je dobrá v matice, což já mám přesně opačně. Má psa, kterému se skvěle věnuje, ona je takový zvířátkomil.

Texty i hudbu si skládáte sám. Kde berete nápady?

Nemůžu už říct, že výhradně. Kvůli posluchačům bych chtěl do budoucnosti vyzkoušet spolupráci s jinými lidmi. Já nad vším hodně přemýšlím a je dobře mít někoho, kdo mi řekne: tohle je moc překombinované, udělej to jednodušší. Občas jsem uzavřený do sebe a pak píšu o svých pocitech. Někdy mám období, že víc vnímám lidi kolem sebe a píšu o nich, to je zajímavější.

Kde všude koncertujete?

Hlavně v Čechách a na Slovensku. Rád cestuji, a tak jsme se kamarádem dohodli, že v době, kdy máme volno, sebereme dodávku a pojedeme někam hrát, jen tak. Takhle jsme se vydali do Německa, do Drážďan, rozložili jsme si kytaru, kombíčka a prostě jsme spustili. Bylo to super, dokud nás nevyhodili policajti. Tak jsme jeli do dalšího města a potom do dalšího. Po návratu domů jsme si řekli, že to bylo moc prima a příště jsme vyrazili do Švýcarska, pak do Anglie. Teď se zas někam chystáme.

Rozumí české fanynky slovenštině?

Doufám. Vždyť jsem Slovák, který už čtyři roky moderuje v české televizi pořad ve slovenštině! :-) Aby s tím nikdo neměl problém, mluvím pomaleji i na koncertech. Já češtině rozumím od malička. Ve slovenské televizi šly běžně české pohádky. Ale naopak to je jiné, vy máte všechno předabované. Některé věci až extrémně, třeba jako Harryho Pottera, tam jste dabovali i to, co jste nemuseli. :-)

Vy jste se účastnil britského X Factor, dá se porovnat s Československou Superstar?

Je nefér to porovnávat, Češi i Slováci dělají, co můžou, ale v Anglii je na to víc lidí. Kromě toho, že se v obou soutěžích zpívá, tak tam nic není stejně. X Factor je vlastně taková kolébka těchto soutěží. Porotce Simon Cowel ji z Británie dotáhl až do Ameriky.

Simon Cowel je přísný. Jak jste to bral?

On je dost důležitý člověk, pro celou světovou pop music. Neřešil jsem, jestli je přísný, ale zajímal mě jeho názor, jak se na mě bude tvářit. To byl jeden z důvodů, proč jsem tam šel. Jeho názor mě moc potěšil, ale nemluvím o tom do médií (protože by mi stejně nikdo nevěřil). Když jsem dozpíval písničku, zatleskal mi, to udělá málokdy. Moc mě to nabudilo a podpořilo. Osobně chci dělat hudbu ve svém rodném jazyce tady u nás. Nikdy jsem si nepřál vyprodávat světové stadiony. Rád bych, aby se lidi v mé hudbě našli a já měl malý domek u jezera, kde bych si hrál na kytaru :-).

Vy jste se prý vydal na pouť do Compostely. Co Vás k tomu vedlo?

Asi jsem se dostal na křižovatku, kdy jsem v sobě potřeboval vyřešit nějaké věci. Měl jsem moc koncertů, moc práce a nabízela se spousta cest, jak to vyřešit. Chtěl jsem to řešit „po chlapsku“.

Tak jsem si koupil letenky a vydal se na cestu. Vyrazil jsem po prázdninách, to je asi ideální čas. Šel jsem „francouzskou“ cestou do Compostely a pak kousek dál k oceánu, což byl nejkrásnější zážitek. Po měsíci vedra a sucha je úžasné dojít k oceánu. Seděl jsem tam asi pět hodin. Každému, kdo je můj přítel, a vlastně i nepřítel, bych to určitě doporučil.

Šel jste sám?

Úplně sám. V tu dobu jsem tam byl nejmladší poutník. Všichni lidé, které jsem tam potkal, mi něco dali, nějak mi pomohli. Když jsem to pak vyprávěl některým muzikantům, tak říkali, že kdyby měli měsíc čas, tak by radši leželi v posteli.

Je tradicí vzít si z domova na cestu do Compostely kámen, který se v půli cesty odloží ke kříži. Měl jste ho taky?

Znám spoustu vyprávění, jak to funguje a proč sem tam ten kámen nosí. Jedno z nich říká, že to místo Cruz de Ferro leží tak v půli pouti, člověk už něco ušel, ale stejně daleko to má ještě do cíle.

Po dvou týdnech přichází únava a krize, a když svůj kámen, který si člověk musí nést už z domova, položí ke kříži, tak tam symbolicky nechává své starosti. Je to, jako když ti spadne kámen ze srdce.

A Vám spadl kámen ze srdce?

Myslím že ano. Stala se mi spousta věcí, i ty zázračné, které jsou nevysvětlitelné, ale přitom jsou normální. Protože když jdete a jdete, tak vnímáte všechno víc. Já sem šel a těšil jsem se, až přijdu do města a dám si kávu nebo jídlo, potkám víc lidí nebo si koupím angličáka. (Jak jsem říkal na začátku, že je sbírám, tak to dělám tak, že v každém větším městě si jeden koupím a zespodu si napíšu, odkud je.)

Co bylo nejnáročnější?

Celá pouť se skládá vlastně ze tří částí. Jedna je v Pyrenejích, druhá jsou obilná pole a lány, vedro jako na poušti a pak je Galicie, kde leží Compostela. Spousta lidí tu druhou část jede autobusem, protože jim to přijde nejnáročnější, ale já si to užil asi nejvíc. Uvědomil jsem si, že bych se tam rád vrátil. Příště bych šel i delší úsek. Celkově má pouť přes 800 kilometrů, já si to zkrátil na asi 650, což bylo pro mě v tu chvíli maximum. Než jsem odjížděl, měl jsem koncert, když jsem se vrátil měl jsem hned další.

Co byste chtěl vzkázat čtenářkám?

Aby poslouchaly dobrou hudbu, vybraly si správného kluka a aby hodně snily, protože to je důležité, aby si našly nějaký cíl a aby se usmívaly.

Za rozhovor děkuje Veronika F

(časopis IN!dívčí svět - únor 2016)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.