Tentokrát nepůjde o děsivou událost z podmořského života, ale o povídání se zajímavým mladým mužem. O životě muzikanta, který vážnou hudbu i zábavné koncertování bere velmi profesionálně. Jeho nástrojem je cello a domovskou hudební skupinou trochu švihlý Prague cello quartet.

Jak jsi se dostal na cello?
Já jsem z pěti sourozenců a u nás doma se hodně muzicírovalo. Ze všech hudebních nástrojů se mi tehdy nejvíc líbila taková ta dvě dřívka na ťukání, takže když se mě rodiče ptali, jestli bych nechtěl na něco hrát, řekl jsem, že na ně. Nakonec mi to ale nějak rozmluvili. Hned druhá volba bylo cello, protože strejda na něj hraje a mně se od dětství líbil zvuk toho nástroje. To byla jasná volba, a tak jsem v šesti letech začal.

Kdy se dostavila krize?
Tu já měl prvních šest let! Naštěstí mě rodiče drželi u toho, abych alespoň půlhodiny denně cvičil. Protože jsem měl s koncertováním celkem úspěchy, přemluvili mě spolu s profesorem, abych šel studovat na konzervatoř. Mě vlastně pořádné nadšení pro cello chytlo až tam. Dalo by se říct, že jsem přišel k cellu jak slepý k houslím :).

Jaké utrpení čeká hráče na cello?
Cello je příjemný nástroj v tom, že se u něj sedí. Vřele ho proto všem doporučuji. Kromě každodenního cvičení je jediné trápení nosit nástroj na zádech. Můj váží i s futrálem 13 kg, takže mám kondičku, jak ho celý den poponáším po městě. Taky mám na levé ruce, delší prsty než na pravé, skoro o půl článku, ale to se stalo postupně a nebolelo to.

Díky hraní mám slušnou kondičku. Cello váží i s futrálem 13 kg.

Přesto ses s tímto handicapem během studií oženil :).
Ano ve 23 letech. Chodili jsme Lidunkou už od dvaceti a bylo vidět, že jsme pro sebe stvoření, tak na co čekat? Mí spolužáci to nebyli schopni pobrat. Překvapeni byli i starší kolegové, se kterými občas hrávám. Oni mají dlouhodobé vztahy s přítelkyněmi a nechápali, proč já se hned žením, připadalo jim, že přijdu o volnost. Jenže já si připadám hodně svobodný. Mám vyřešené to, co mnoho lidí řeší celý život, a nemusím se zabývat hledáním té pravé. Už ji mám, jsme spolu a moje svoboda se odehrává ve dvojici.

Co Tě naučilo hraní na cello?
Nevím, jaký bych byl bez hraní, ale určitě mě učí disciplíně, protože se musím denně donutit cvičit. To člověka dost zásadním způsobem buduje. Hraní mě taky dost zklidnilo. Existují výzkumy, které tvrdí, že hraní na cello člověka rozvíjí i v jiných, intelektuálních rovinách, třeba v matematice, protože posiluje tu samou mozkovou hemisféru. Matika mi vždycky šla, tak na tom něco bude.

Jsi neodmyslitelně spjat s Prague cello quartet, jak vzniklo?
Založili jsme ho s mým bratrancem Petrem Špačkem a teď s námi hraje ještě Jan Zeman a Ivan Vokáč. Všichni jsme absolventy AMU. Po umělecké stránce ho tvoříme společně, ale protože organizovat koncerty nemůžou všichni, tak tuhle část mám na starost já.

Kde berete repertoár? Existují skladby pro čtyři cella?
Skoro ani ne. Cellový kvartet je vzácnost. Ve světě se občas objeví, ale my jsme u nás jediný profesionální cellový kvartet. Proto si skladby pro koncertování sami upravujeme. Pracujeme dohromady, každý si přinese to, co by se mu líbilo hrát, a když se nadchnou i ostatní, tak to zaranžuje a pak skladbu hrajeme. V repertoáru nemáme především vážnou hudbu, většinou spíš nevážnou, jako jsou filmové melodie, rockové a jazzové kousky.

Vážné hudby si moc neužijeme, hrajeme raději rockové kousky

Není to nuda pro diváky? Čtyři kluci na pódiu?
Zatím nám to nikdo neřekl a doufám, že neřekne :). Děláme všechno pro to, aby se diváci bavili. Rozšiřujeme svá vystoupení o divadelní, lehce hudební vložky. Nedávno jsme secvičili Montiho čardáš, který hrajeme všichni čtyři na jedno čelo. Nápad vznikl náhodou před lety, kdy jsme s bratrancem na Silvestra chtěli společně něco zahrát, ale měli jsme jen jeden nástroj. Původně silvestrovskou scénku jsme teď dotáhli k jevištnímu vystoupení. Chceme, aby to byla zábava, ale zároveň nesmí utrpět kvalita hudby!

Hráli jste i na slovenském setkání mládeže R13 v Ružomberoku, že?
To bylo jedinečné! Člověku se jen tak nepřihodí hrát pro dva a půl tisíce lidí. Ta atmosféra člověka nese, ale má to i svá úskalí, když třeba diváci začnou tleskat do rytmu, může se stát, že nás rozhodí, zvlášť když se dobře neslyšíme, jako v té hale. Ale bylo to úžasné!
Atmosféra v publiku hodně ovlivňuje, jak se nám hraje. My se snažíme být zábavní, tak nás celkem znejistí, když je publikum zvadlé, ale stane se, že začneme hrát utahaní a diváci nás svojí reakcí vyburcují a my ze sebe vydáme maximum.

Které koncerty pro Vás byly zajímavé?
Určitě na setkání ve Žďáru nad Sázavou, R13 v Ružomberku, a teď nedávno festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou, pod širým nebem a v zádech s hradeckou filharmonií, což činilo asi 70 lidí. Vybrali jsme skladby, kde ten orchestr nedělá jen podklady, takže si všichni dost zahráli a společně jsme si to hodně užili. Hráli jsme i v Rudolfinu i v Národním v Praze.

Chystáte CD?
Ano, vyjde koncem listopadu. Je tematicky laděné.Většina skladeb je filmových, a tak nás fotograf ztvárnil jako Jamese Bonda, dona Corleoneho, Johna Lennona a Indiana Jonese.
Dali jsme si hodně záležet nejen na kvalitním zvuku, který je nahraný v Rudolfinu, ale i na výtvarné podobě. Teď, kdy děláme rozhovor, se ještě vedou boje o název alba. My vám ho ale dáme do soutěže, takže kdo ho vyhraje, dá vědět, jak to dopadlo .

Kvůli víře jsem byl za exota

Jak je pro Tebe důležitá víra?
Člověk má díky ní srovnané hodnoty a přinesla mi do života štěstí. Pravé a dlouhotrvající.
Pro mě je důležité i společenství s ostatními. Zvlášť zásadní mi přišlo v pubertě. Já byl ve škole za podivína, že jsem věřící. Smáli se mi a na základce jsem se za to i styděl, na konzervatoři jsem už byl víc sebevědomý a teď jsem na víru hrdý. Jsem dospělý, ostatní můj postoj respektují a už to pro mě není tak složité. Kdybych byl v pubertě sám a neměl žádné věřící kamarády, bylo by to pro mě hodně těžké.

Bez věřících kamarádů by to bylo těžké

Když jsem přišel v osmnácti studovat do Prahy, pronajali jsme si s pár věřícími kluky byt a bydleli spolu, nejen proto, abychom měli levné bydlení, ale abychom žili podle vzoru „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich,“ abychom přitáhli Ježíše do svého života. To bylo obohacující období. Jednou týdně jsme si večer sedli a povídali si o tom, jak se nám daří žít jako křesťané. Podporovali jsme se navzájem a byli jsme jako rodina.

A víra a hudba?
Nedávno mi jeden kněz řekl, abych bral hudbu jako modlitbu. Od té doby mám v mnoha skladbách místa, která hraji, jako bych se modlil a myslím, že to té hudbě dává nějakou jinou pointu. Nejde to vždy, ale když se to povede, je to modlitba. Cello je pro to vhodný nástroj, protože se říká, že je nejblíže lidskému hlasu.

Čelem k cellistovi seděla a obdivně hleděla Helena.