Začínala s bluesově zabarveným repertoárem. Její hudba vychází částečně z chansonu, ale nejvíce čerpá z folklóru a z městských písniček. Nyní je známá i krásnými kytarovými baladami.
Po jejích vystoupeních odcházejí lidé trochu jiní, než přišli – s nadějí. Svou hudbou a texty se snaží přetvářet k lepšímu nejen sebe, ale i nás.

Vaše koncerty bývají často beznadějně vyprodané. Proč myslíte, že lidé najednou zatoužili po vašich písničkách?
Myslím, že lidé chodí na moje koncerty proto, že zpívám o věcech, které prožili i oni sami. Možná se jim uleví, když to za ně někdo vysloví.

Měla jste v poslední době kromě pravidelného koncertování také čas natočit nové CD?
Jedno jsem natočila v Polsku počátkem ledna jako host kapely Svoja Droga. Do Varšavy se sjeli muzikanti z celé Evropy a vznikla z toho, podle mého názoru, moc pěkná nahrávka. Na té práci mě bavil i ten babylón jazyků a různých kultur. V únoru jsem ve studiu nahrála svoje třetí album „V hoře“, které vyšlo v dubnu. Začátkem května jsem opět navštívila Polsko, kde vzniklo nejnovější live CD se staršími písničkami.

Kromě Polska se často vracíte i do Norska. Co vás na něm nejvíce oslovuje?
V Norsku je překrásná příroda. Miluji hory a ledovce. Cítím před nimi vlastní malost, nicotnost a pomíjivost. Stejně jako malost, nicotnost a pomíjivost všech svých přání a tužeb. Všechny bytosti mají jen jeden cíl – být šťastné a snaží se o to různými cestami už tisíce let. Já jsem jedna z nich.

Kolik řečí vlastně umíte?
Neřekla bych, že umím… spíše se tak jako domluvím anglicky, francouzsky, italsky, rusky, polsky a potom pár vět v jazycích zemí, které jsem navštívila. Něco jsem se naučila ve škole, na konzervatoři, od kamarádů. Jak se naučím pár vět, hned zkouším, jestli se jimi dorozumím. S gramatikou se moc nepářu. Jde mi hlavně o tu radost mluvit s lidmi jejich jazykem. Oni se hned víc otevřou a poznám věci, které bych jinak nepoznala. Je to radost!

V textu jedné vaší písně zazní: „Jiná a jinde chtěla jsem bejt…“ Opravdu jste chtěla být v dětství něčím jiným, než jste teď?
V dětství jsem chtěla být námořníkem, hajným, zvěrolékařkou nebo učitelkou. Ale co zazní v písni, spíš znamená, že také nemám takový charakter, jaký jsem si představovala. Že i já jsem schopná selhat, udělat něco špatného. S vlastními selháními se, myslím, člověk vyrovnává daleko hůř, než když ho zklame někdo druhý.

Často zpíváte o radosti i o slzách. Kde sama berete rovnováhu, bez které se vaše řemeslo nedá dělat?
Přála bych si mít nevysychající zdroj rovnováhy. Tohle povolání vyžaduje velikou citlivost. Řekla bych, že jsem v normálním životě vlastně nepoužitelná. Snažím se obracet k duchovním stránkám života a tam čerpat rovnováhu. Ale ne vždy se mi to daří - víte, já jsem někdy taky pěkně líná.

Máte na mysli víru v Boha? K čemu ji může dnešní člověk, kterému teoreticky nic nechybí, potřebovat?
Raději budu mluvit sama za sebe. Já potřebuji víru k tomu, abych našla v životě své místo, smysl toho, co se kolem mě děje, abych přijala svět i sebe tak, jak je. Na tomhle světě člověk nemůže zažít opravdové štěstí. I to největší a nejdéle trvající štěstí je zlomek toho skutečného štěstí, které je z jiného světa. Potřebuji víru, abych byla šťastná.

Připravila Alexandra Makovičková (časopis IN!dívčí svět - červenec, srpen 2005)