Dorota Noon bude hostem na setkání s IN! 19. srpna 2017.

Je jí dvacet jedna a ze všeho, co dělá, se člověku trochu točí hlava. Jen tak mezi řečí utrousí, že vystudovala anglicko-české gymnázium Amazon, zkusila žurnalistiku a teď studuje Vysokou školu kreativní komunikace. Spolupracuje asi na deseti různých projektech většinou z virtuálního světa. Mezi řečí si vyfotí dort a otevřenou knihu, kterou právě čte, a zapne nahrávání na notebooku. Má prý všechno, co si přála. Není to krása? Možná, že ne tak úplně, ale to se dozvíte časem.

Že vy se nejmenujete Dorota Noon?

Já ráda odděluji skutečný svět a ten on-line. Dorota Noon není moje pravé jméno. Jméno vzniklo jako zkratka z příjmení mých rodičů. Ale jinak všude a vždycky jsem Nováková.

Jak vás napadlo pustit se do virtuálního světa?

Já jsem odmala sledovala youtubery, především z beauty sféry, protože jsem v pubertě hodně řešila, jak se oblékat, jak si namalovat oční linky atd. Ale postupem času mi došlo, že tam není kultura. Nikdo nemluví o tom, že čte knihy. Nebyl nikdo s podobným životním stylem jako mám já. Mě vždycky bavilo číst a chodit do galerií a ovlivnila jsem některé své spolužáky, že tam chodili se mnou a pár z nich se tomu věnuje doteď. Napadlo mě, že bych mohla pokračovat ve virtuálním světě. A tak jsem to zkusila. První dva roky, uznávám, nejsou nic moc.

Jak dlouho jste na YouTube?

Začínala jsem v sedmnácti, takže tři a půl roku. Měla jsem foťák, digitální zrcadlovku, která uměla natáčet a stativ, takže jsem mohla pracovat kvalitně. Později jsem si ještě pořídila světla a počítač, abych mohla videa stříhat. Já na svém YouTube mám jenom věci, které vychází ze mě.

Jaký díl považujete za povedený?

Kupodivu ten, ve kterém vůbec nemluvím. Jsou to do čtyř minut sestříhané záběry z celého léta s hudbou. Ale byla to strašná práce, protože jsem měla patnáct hodin záběrů a musela jsem je sestříhat na čtyři minuty. Natočit běžné video mi trvá hodinu a střih dvě až tři hodiny. Je třeba počítat přípravu, a když dělám recenzi knihy, musím ji přečíst.

A co vaše oblíbené knihy?

O knihách mluvím na YouTube knižního vydavatelství Martinus.cz, který jsem jim pomáhala rozjíždět a kde mám každý měsíc příspěvek Baví/Nebaví. Píšu i do časáku JJ, který je psaný youtubery, kde recenzuji Young-Adult literaturu (literaturu pro mladé, puberťáky). Osobně čtu ráda všechno. Teď mě zaujali mladí čeští autoři, čtu i motivační knížky nebo se nechám inspirovat doporučenou školní literaturou. Zjistila jsem, že nemám úplně ráda životopisy. Svůj YouTube kanál mám ale postavený jako lifestylový. Prostě si čtu a žiju a o tom povídám.

Žijete svůj život online, neobtěžuje vás někdo v reálném světě?

Může se to stát, ale já nemám ještě takovou popularitu, aby to bylo nějak extrémní. Občas někdo hodnotí, že jsem si nakoupila spoustu oblečení, nebo že utrácím tolik peněz za knížky. Ale „hejtrů“ je minimum, oproti podpoře, kterou dostávám. Já dělám videa pro lidi, kteří mě rádi sledují, a se zbytkem si nedělám hlavu.

Jaká byla reakce rodičů, když zjistili, že jste youtuberka?

Negativní. Já mám ale hodně tolerantní rodiče, takže mi řekli svůj názor a k ničemu mě nenutili. Připadalo jim to hloupé a jednoduché. Nechápali, že dcera čte knížky, chodí do galerií a pak natáčí o rtěnkách. Nerozuměli, proč to dělám. Ale když se to vyvinulo do současné podoby, začali mě podporovat a máma sdílí i moje videa. Pro mě byl velký zážitek, když na mámině vernisáži v Brně v Redutě můj otec před svými kolegy architekty řekl, že dcera je youtuberka, že to přiznal.

Jak se díváte na to, co je na YouTube?

Teď je k vidění hodně odpadu, třeba názorová videa, kterým se říká „cancer cancer cancer“, která jsou postavená na hlavu a většinou sprostá. Dělají je často lidi mezi třinácti a osmnácti lety, kteří si postaví kameru a čtvrt hodiny mluví o jiném sledovaném youtuberovi. Někteří to umí dobře, ale za jiné se stydím. Osobně si myslím, že obsah musí být podáván s argumenty a slušně. Většina obsahu YouTube je přebíraná ze zahraničí, a když to někdo dělá, je třeba to dělat opravdu dobře, nebo si najít svůj styl a být originální. Což může být opravdu těžké. Člověk by měl být osobnost. Jednak aby zaujal a aby unesl následně ten ohlas. YouTube vezme hodně času. Vyberete-li si jako koníček YouTube, musíte dělat jen to.

Nedávno běžel na YouTube smutný příspěvek děvčete, které neuneslo negativní ohlasy a vyhubovalo svým followerům.

Tento svět může být dost nemilosrdný. Přibývá spoustu kanálů, kde vás takzvaně vyhlásí za cokoli. Jedna youtuberka si nedávno stěžovala, že jí někdo smazal Instagram se spoustou followerů-sledovatelů, varovala před tím a radila, co dělat, aby se to nestalo i ostatním. Okamžitě se vyrojila videa, kde se jí nějací lidé smějí. Může se stát, že něčí expřítel pošle komusi fotky svého bývalého děvčete, ze kterých on pak udělá nepěkné video, a takové jsou špatné věci na Youtube. Je to bulvár. Doufám, že už se na tom nebude víc lidí přiživovat. Kdokoli, kdo dělá bulvární videa, přiživuje se na youtuberech, ale sám jím není.

Co děcka baví na tom koukat se na neznámé lidi?

Člověk začne youtube sledovat v době, kdy má vlastně hodně času, tak jsem začala i já. Přijde ze školy, někdo si vezme knížku (což by byl můj ideální svět ), ale jiný si zapne YouTube nebo televizi.

Je to zábava. Já si pustím YouTube, třeba když se maluju, nebo když uklízím, něco na mě mluví, já něco dělám a ani to moc obrazově nesleduju. Stejně to mám třeba i se seriály jako spousta mých vrstevníků. Dřív lidi přišli z práce a pustili si jako kulisu rádio, další generace si pouštěla televizi a my teď sledujeme YouTube, ale nemyslím si, že bychom tam trávili víc času, než naši rodiče v mládí u televize.

Mluvila jste na TEDxPragueWomen, což je prestižní setkání, vystupovat na něm je sen mnoha úspěšných lidí. Jak se to stalo?

Já původně byla přizvána, že budu pro TEDx dělat média, Facebook atd. Uvažovali jsme, koho z youtuberů pozvat přednášet, protože dneska, kde není youtuber, událost je out. A oni nakonec navrhli mě, přestože oproti jménům, která tam padala, já jsem maličká. Měla jsem šílenou radost. Splnil se mi sen, který jsem ani nesnila. Zadáním bylo vyprávět nějaký motivační příběh. Můj příspěvek se jmenoval Je čas být online. Celé jsem si to naplánovala tak, že si to v pátek ještě milionkrát přeříkám a půjdu si zaplavat. Ve čtvrtek odpoledne mi došlo, že TEDx je už druhý den. Šok! Další šok, že nemůžu mít černé šaty, ale já jinou barvu skoro nenosím, strašně jsem se vystresovala. Vylezla jsem na jeviště a přede mnou 300 lidí, chtěla jsem se otočit a vrátit. Celou dobu mi blbnul mikrofon, mám pocit, že jsem to neřekla, jak jsem chtěla, ale bylo to moje první vystupování na veřejnosti. Stojím před lidmi, kteří si zaplatili, chtějí být nějak motivováni a přemýšlím, jestli já jsem ta pravá? Limit příspěvku je dvanáct minut, já skončila za osm. Oni se párkrát zasmáli a celkově to prý dopadlo dobře. Ale mě ten stres dojíždí doteď. Až centrála TEDx v Americe schválí všechny příspěvky, snad se objeví i na webovkách.

Ke konci rozhovoru na sebe Dorota prozradí, že její maximální aktivita není jen tak. Má prý maniodepresivní poruchu. Což znamená, že chvíle superamanovské aktivity se střídají s chvílemi deprese, kdy je těžké jen vstát z postele. Dorota vypadá, že se svou bestií umí žít a ví, jak na ni. Důležité je prý ráno naskočit do života a nepřemýšlet, protože se dá nevstat i několik dní. Zatímco jiní by mohli ležet a utápět se v tom, že nic nemají, a jsou tudíž nešťastní, Dorotu může sklátit představa, že má všechno a stejně...

Tak vzhůru do života, obyčejné smutky nestojí za řeč.

Za rozhovor děkuje Helena

(časopis IN!dívčí svět - prosinec 2016)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.