Pan Lukáš Laube je původem etnolog. Poslední dva roky strávil v Ugandě jako ředitel 
České nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe, kterou tam provozuje už šestým rokem Arcidiecézní charita Praha.

Co je to etnologie?
Etnologie vznikla v 19. století a zabývala se studiem cizích kultur v tehdejším koloniálním prostředí. V současné době je etnologie obor, který zkoumá sociální změny a dopady tržní ekonomie na lidský život a jak se vlivem vyspělého světa mění tradiční kultury. Já jsem studoval dohromady medicínu s etnologií. Od té doby pracuji v různých humanitárních projektech 10 let. Manželka také vystudovala etnologii, takže nebylo moc těžké ji přesvědčit, aby se se mnou vydala do Afriky, zvlášť, když i ona dostala od Charity práci v Kampale, kde měla na starosti vzdělávání.

Jak se člověk dostane do Buikwe ?
Letecky přes Istanbul, nebo Dubai do Entebe. Do nemocnice v Buikwe se už musí autem. Jede se tam po „dálnici“, což si můžete představit jako naší rozbitou okresku, která je permanentně přetížená, s ohromným počtem nehod. Do Buikwe je to z Kampaly 60 km, ale po téhle „dálnici“ to trvá zhruba 3 hodiny. V Africe jsem nerad řídil, tak jsem si bral taxi, což je Ford tranzit, nacpaný dvanácti pasažéry, kam přistoupíte a jede se.

Afrika je země mnoha lidí, vůní a zvuků

Jaký jste měl první dojem z Afriky?
Já jsem před tím řídil projekty na Haiti a oproti tomu je Uganda super. Když člověk přijede prvně do Afriky, tak je všechno jiné. Je to ohromný kulturní šok. V první řadě s vámi zahýbe to vedro. Pak zjistíte, že všude jsou lidi a všude je obrovský hluk, v Africe není nikde ticho. Odevšad řve hudba, z krámků, večer z diskotéky, ráno ve čtyři řvou kohouti. Všude je pach, jednak z té spousty lidí a pak z vaření. To je taková kolekce dojmů, že to s vámi zamává. Zažil jsem případ, kdy se návštěvník Afriky z toho všeho zhroutil a skončil na intenzivce. Nechutnalo mu jídlo, tak nejedl a nepil a skončil s vyčerpáním. V Africe první věc, kterou musíte udělat, je začít pít obrovské množství vody, což vás pak nutí vyhledávat záchody, které jsou odporné, ale musíte se překonat, jinak to nezvládnete.

Jaké je to řídit nemocnici v Africe?
Když řídíte tým v Africe, musíte být připraven dělat všechno. Sledovat hospodaření s léky, nastavit kontrolu kvality, sledovat výkonnost. V Ugandě jsem poznal mnoho skvělých a nadaných lidí. Jsou otevření a mají smysl pro humor. Každé setkání tam musí začít popovídáním, co je u vás nového a jak se máte. Překážkou je ale jeden zvláštní povahový rys; bojí se před vámi něco zkazit. Řeknou, že dělají všechno. jak mají, ale pak se musíte jít přesvědčit, že se tak děje. Popřípadě jim poradit, ale to zase nesmíte moc přehnat, protože pak řeknou, že to nezvládnou, ať to uděláte sám. Pořád vám dávají najevo, že jsou ve vaší přítomnosti nervózní a hrozně si přejí, abyste už odešli. A tohle se zlepší až po dlouhé době.

Pomáhat v Africe není náhrada za dobrodružství

Jak se cítí Evropan v tak odlišném prostředí?
Lidi jdou někdy pomáhat na rozvojové projekty, protože čekají dobrodružství, ale je to především děsivá nuda. Jste sám na místě, kde nic není a kde nechtějí být ani sami místní. Buikwe má 10 tisíc obyvatel a dvě hlavní ulice, je tam jeden bar, tři obchody a nedá se tam nic koupit. Takže deno-denně jíte stejnou stravu v bufetu, který porušuje snad všechny myslitelné hygienické předpisy. Další zátěž je samota. Moje pracovní doba byla od 8 do17 hodin a pak člověk mohl jít domů a koukat na filmy na počítači, ale byl strašně sám. Když jste šéf, nemůžete si s lidmi jít po práci sednout do hospody. Naštěstí jsem měl manželku v Kampale, takže jsem za ní mohl jezdit na víkendy.

To vypadá velmi náročně.
Ano. A proto, abyste mohl s místními lidmi spolupracovat, musíte tohle všechno vydržet minimálně rok, nebo dva. Pak vám začnou důvěřovat a vezmou za svou vaši vizi, kterou s jejich nemocnicí máte. Problém je v tom, že pokud se tam lidem šéfové střídají po půl roce, řeknou si: Já tu pracuji tři roky a už mám pátého šéfa?! A nevezmou ho vůbec vážně.
Potíž ale nastává, i když se pak vrátíte domů. Neumíte nasednout do tramvaje, jste zmatený z kamarádů, kteří za tu dobu, co jste byli pryč, taky odžili kus svého života, vidíte, že i doma se život posunul a dá práci do něj naskočit. Nebo se těšíte na svíčkovou a kafe a ono vám to nejdřív vůbec nechutná.

Proč se tedy do takové situace vydáváte?
Já nejsem věřící, ale k pomoci druhým mě vedou obecně humanitární principy. Vážím si všech, kdo ať už pro Boha, nebo z jiných důvodů do takových situací jdou a pomáhají. Mě osobně baví pracovat s lidmi, najít společný cíl a navzájem se obohacovat pohledy na věc. Baví mě i medicína. V Buikwe ošetříme 25 tisíc lidí za rok. Uvidíte v ní celý lidský život. Například v jeden den jednomu z našich zaměstnanců tu zemřel po nehodě nejbližší příbuzný a jinému se v tu samou chvíli narodila dvojčata.

Jak se mají africké teenagerky?
To je těžké vysvětlit jednoduše. Něco jiného je život puberťačky v Kampale a něco jiného  v Buikwe. V Kampale bych si troufl říct, že se život děvčete z bohaté rodiny neliší od života v Česku. Móda, škola, mobily, zájmy, tancování. V Buikwe děti pracují skoro od narození. Pomáhají doma, hned jak unesou kanystr, aby s ním mohli dojít pro vodu zhruba 2 km daleko. Děvčata se starají o mladší sourozence. V Buikwe může mít děvče v patnácti klidně už i svoje dítě.

Vzdělání je velká zodpovědnost

Jak je to v Ugandě se vzděláním?
Je soukromé a stojí neskutečné peníze. Takže široká rodina vybere někoho, kdo je nadaný, a pak se na něj skládá, aby něco vystudoval. Jenže pak všichni čekají, že jim to oplatí a bude zase on finančně podporovat celou širokou rodinu. Což je krásná solidarita, ale jako zaměstnavatel jste pak ve velkém stresu, protože všichni chtějí stále zvyšovat plat a vy víte, že jim stejně nemůžete dát tolik, aby to pomohlo celé jejich rodině, což bývá tak padesát lidí. Ugandské rodiny jsou početné. Děti často umírají, takže rodiče jich mívají hodně.

Děti umírají nejčastěji na HIV?
HIV není tak veliký zabiják dětí, protože už existuje lék pro těhotné ženy, který způsobí, že maminka nemoc na dítě nepřenese. Je to jediný lék, který je zdarma. Nejvíc zabíjí malé děti malárie, průjmová a dýchací onemocnění. HIV nejvíc ohrožuje teenagery a mladé dospělé.

Jak vysvětlit dospívajícím, aby se chovali zodpovědně a nenakazili se HIV?
Je těžké jim to vysvětlovat, protože to paradoxně souvisí s tím vzděláním. Spousta těch děcek potřebuje peníze na vzdělání. Mohou je dostat od rodičů, ale těm by je museli v budoucnu vracet, takže si děvčata najdou třeba přítele, který jim vzdělání doplácí. Nechtěl bych říct, že se ta děvčata prodávají, to by bylo bezohledné, spíše nevidí jiné východisko.

Jak se díváte na podporu afrických studentů třeba formou Adopce na dálku?
Je to nedocenitelná pomoc, kterou tu lidé poskytují, aniž by možná pochopili, jak je veliká. Pomoci jednomu mladému vystudovat školu, znamená pomoci nejméně padesáti ostatním Afričanům z jeho široké rodiny.
Za rozhovor děkuje Helena 

I vy můžete pomoci

Sponzorujte nemocniční lůžko v České nemocnici sv. Karla Lwangy
Od roku 2007 zachraňuje nemocnice životy a zdraví desetitisíců obyvatel chudého venkovského kraje Buikwe.
To vše je možné jen díky dárcům z Česka! V programu Sponzorství nemocničního lůžka vás žádáme o dlouhodobou a pravidelnou pomoc. Díky ní budeme moci plánovat další existenci a rozvoj nemocnice.

Prosíme, pomáhejte nám pomáhat!

Více na http://nemocniceuganda.cz