ak se úspěšná americká kapela ocitla v malém evropském státě, na jaké struny hraje v jejím životě Bůh a jaký je pro cizince život v Česku? O tom všem jsme si popovídali s hlavním zpěvákem kapely Divine Attraction, sympaťákem Cory Simonem.

Kdy, kde a s jakým cílem vznikla původně kapela Divine Attraction?

Kapelu jsme dali dohromady v roce 2008 v našem rodném městě, Los Angeles (Kalifornie, USA) s původním záměrem svědčit o Bohu a o způsobu, jakým zasahuje do našich životů. Což je náš cíl vlastně dodnes – prostřednictvím hudby vytvářet platformu pro sdílení našeho příběhu s Bohem. V současné sestavě – já (Cory Simon) jako zpěvák a kytarista, Alex Beccera (baskytara) a Brian Bothwell (bicí a perkuse) společně hrajeme poslední čtyři a půl roku.

Jak jste se ocitli v České republice?

Poprvé jsme se do Česka dostali v roce 2012, kdy jsme byli pozváni k účasti na Exit Tour. Byla to šesti a půltýdenní šňůra programu, pro kterou potřebovali kapelu. Znělo to fajn, a tak jsme pozvání přijali. Tehdy jsme poprvé viděli, že Bůh si nás používá právě v této zemi velmi specifickým způsobem, a to nás dost zasáhlo. Nějaký čas na to jsme byli pozváni znova a teď už je to naše třetí návštěva, která zatím trvá rok a půl. (smích)

Jaké to pro Vás bylo, když jste poprvé přijeli do Česka? Velká změna?

Co se týče města samotného (bydlíme v Třinci), byla to změna neskutečná. Mysleli jsme si, že jedeme do Evropy, což v našich představách znamenalo velká města a hodně ruchu. Teď jsem za Třinec rád, protože tu bydlí spousta lidí, se kterými pracujeme a bez nichž bychom byli v Česku naprosto ztracení. Koncerty pořádáme na různých místech, kde si většinou rámusu užijeme dost, takže je příjemné vracet se na místo klidnější a tišší, kde může člověk více relaxovat. Mám ale rád Prahu, líbí se mi Český Krumlov a taky Ostrava, kde mám teď hodně přátel. Krajina je tu taky krásná. Doma v LA máme sice oceán, což je super, ale hory jsou hnědé – jakoby mrtvé a bez života a tady je všechno zelené.

Přivykli jste české kuchyni? Máte i oblíbená česká jídla?

O jídle mluvíme s klukama pořád. V LA jsme měli k dispozici prakticky jakýkoli typ jídla – všechny kuchyně světa, ale myslím, že tady se zdaleka nevaří špatně. Máme rádi svíčkovou, česnekovou polévku a určitě palačinky. Osobně hodně oceňuji zdejší sladké pečivo – v Americe je všechno strašně přeslazené, tady si člověk užije více chuti. Přiznávám ale, že nemám rád tvarůžky. Ty mi opravdu nechutnají.

Je nějaký rozdíl mezi americkým a českým publikem?

Už při naší první návštěvě jsme byli varováni, že Češi můžou být o něco rezervovanější, což nám samozřejmě na nadšení nepřidalo. Měli jsme strach, že to bude těžké, ale hned první koncert nám dokázal, že to zdaleka není pravda. Jediný rozdíl vidím ve věkové skupině posluchačů – tady hrajeme pro středoškoláky nebo začínající vysokoškoláky, doma v Americe bylo naše publikum složené spíš z lidí našeho věku – dvacátníků, třicátníků.

Co je to Exit Tour a jaká je Vaše v role v projektu?

Exit Tour veskrze pokrývá potřeby minimálního preventivního programu na školách – jde o přednášky a workshopy, které se týkají nebezpečí kultu těla, antisemitismu atd. Na konci týdne, který strávíme vždycky v jednom městě na různých školách, se pořádá závěrečný koncert – tedy příležitost podělit se o náš příběh a taky promluvit o Bohu. Jsme ale zapojeni během celého týdne – hrajeme se školáky hry, povídáme si s nimi atd. To je asi nejlepší část – poznáme stovky mladých a prakticky ke všem z nich se dostaneme nějak osobně. Asi se vám často nestává, že byste přišli na koncert někoho, se kterým jste předtím hráli na schovku. (úsměv)

Míváte z Exit Tour konkrétní ohlasy mladých, kterým Váš příběh pomohl?

Určitě máme a je jich hodně. Píšou nám mladí, kteří uvažovali o tom, že si vezmou život a po Exit Tour se rozhodli dát si ještě šanci. Píšou nám lidi, kteří po koncertu přijali možnost existence Boha a teď hledají svoji víru nebo zjišťují, že Bůh v jejich životě opravdu může působit. Vždycky jsme se modlili, aby si nás Bůh použil nějakým šíleným způsobem a to je důvod, proč vždycky ostatním říkám, aby byli opatrní v tom, za co se modlí, protože opravdu věřím, že se to splní. Nikdy jsme si nemysleli, že budeme koncertovat po Česku a mluvit o Bohu právě tady. Šílené.

Setkáváte se i s neúspěchem?

To je samozřejmé – ne všichni souhlasí s tím, co děláme, a ne všichni jsou schopni a připraveni přijmout Boha do svého života, ale to je v pořádku. Snažíme se vytvářet příjemnou atmosféru pro lidi, kteří o Bohu třeba ani nikdy neslyšeli, nechceme jim víru nějak vnucovat (to ani nejde). Na koncertech zdůrazňujeme, že jsme hlavně rádi za to, že jsou tu všichni s námi, podělíme se s nimi o naši zkušenost s Bohem, netlačíme na pilu, ale zároveň zůstáváme pevní v tom, čemu věříme.

Modlíte se jako kapela společně?

Modlíme se pravidelně skoro před každým koncertem. Vždycky se snažíme, aby byl koncert velké produkce, hodně světel, hodně kabelů, což ale taky znamená hodně věcí, které se můžou pokazit. Všímám si, že když se třeba pomodlit nestihneme, mám během koncertu daleko větší strach z toho, co se třeba nepodaří, a jsem tím svázanější. Taky Bohu často děkujeme za to, že si nás používá – nemyslím si, že bychom ti nejtalentovanější hudebníci nebo TI nejlepší lidé, kteří mohou dělat, co děláme my, ale přesto si nás Bůh vede, vybírá a skrze nás dělá velké věci. A za to jsme vděční.

Jak zasáhl Bůh konkrétně do Vašeho života?

Pocházím z křesťanské rodiny, takže jsem byl k Bohu veden odmala, ale na střední škole přišel čas, kdy jsem se chtěl od rodiny nějak odpoutat, dělat svá vlastní rozhodnutí. Když jste starší, asi si potřebujete nějak vybudovat vlastní image, vymezit se. Hodně mi začalo záležet na tom, co si o mě myslí ostatní a pro to, aby mě brali, jsem dělal prakticky všechno, co se po mě chtělo, ať už to zahrnovalo alkohol, cigarety, nejrůznější párty apod. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že takhle žít nechci a začalo mi vrtat hlavou, jestli možná to, k čemu mě vedli doma, nemůže být pravda. Začal jsem číst Bibli, přemýšlet více o Bohu, ale můj život se nezměnil ze dne na den. Byla to dlouhá cesta, ale když srovnám svůj život teď s časem, kdy mi bylo kolem osmnácti, je to obrovský rozdíl.

Co přesně znamená název kapely „Divine Attraction“?

Název vznikl tak trochu náhodou – když jsme začínali, každý člen kapely měl sepsat své nápady na jméno kapely a z toho se pak vybíralo. Dopadlo to tak, že jeden člověk měl na papírku jako součást svého nápadu „divine“ a druhý „attraction“. A ta dvě slova jsme potom spojili. Pro mě Divine Attraction znamená, že jsme přitahováni Bohem, automaticky a každý z nás (nejen v kapele). Věřím, že jsme Bohem stvořeni k tomu, abychom po Něm zároveň hluboce toužili.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?

To v tuto chvíli není rozhodnuto. Máme ještě půl roku v České republice a pak se uvidí, co dál. V téhle záležitosti budeme vděční za každou modlitbu, která nám jistě moc pomůže.

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?

Rozhodně aby se nebáli následovat Boha. Nic vám totiž nevezme, jenom vašemu životu přidá. Život s Bohem není o nějaké snůšce pravidel nebo zákazů, je to privilegium. A také abyste si vážili sami sebe pro to, jaké vás Bůh stvořil, protože v tom je vaše pravá hodnota – ne v tom, jak vypadáte nebo komu se líbíte, ale v samotném faktu toho, že jste Boží děti, že vás tu Bůh chtěl, a proto vás stvořil naprosto jedinečným a originálním způsobem.

Za rozhovor děkuje a mnoho štěstí přeje Helča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

(časopis IN!dívčí svět - leden 2017)