Když jsme loni v létě byli na dovolené (s mým manželem, kamarádkou a jejím klukem) na jihu Itálie, byla jsem v sedmém nebi, protože to byl už několik let můj vysněný cíl. Podpatku příslovečné italské boty (regionu Apulie) se přezdívá „Karibik Evropy“ a není se čemu divit – každé odpoledne jsme vyrazili na jinou pláž, na každé ale bělostný písek omývalo tyrkysově modré moře, večer jsme grilovali v zahradě našeho domku plné subtropických vůní a sem tam vyrazili na výlet i trochu dál.
Jako vrchní organizátor celého pobytu jsem přišla s myšlenkou, že když už jsme tak moc na jihu, bylo by záhodno, abychom se vydali až úplně na nejjižnější jih.
Kdo by přece znova jezdil celých těch 2000 km, které nás dělily od domova? Zbývalo jich už asi jen 100 a byli bychom na samé špičce podpatku!
Klukům, kteří byli na střídačku našimi řidiči, se plán nepozdával. (Nechápu proč?!) Ale já a kamarádka jsme měly jasno a našim prosbám a příslibům úžasných zážitků nešlo nepodlehnout.
Cesta byla dlouhá, vedro strašné, slunce neúprosné, kluci podráždění (pořád ještě nechápu proč:) Ale – na konci celodenního výletu nás čekalo první stanutí na mysu v životě. Mys, poslední kousek italské pevniny, u kterého se stéká Jaderské a Jónské moře, konkrétně v městečku Santa Maria di Leuca. Kamarádi mají rádi geocaching, takže jsme se vydali hledat příkrou stezkou po skalách a mezi kaktusy, přičemž jsme obdrželi nejeden krvavý šrám. Ale kešku jsme našli! A hlavně – až nahoře na skalách se před námi otevřel ten nejkrásnější výhled. Nekonečná plocha mírně zvlněné a ve večerním slunci lesklé hladiny moře – tedy dvou moří, která působí jako balzám na duši.
Svoboda, volnost, radost, nekonečnost. Jako by člověk opravdu stál až na samém konci světa a mohl se vrhnout celou svou bytostí do náruče nesmrtelnosti.
K objevení opravdové krásy je třeba obětovat někdy i trochu potu a krve :). Marta
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.