Všechny cesty vedou do Santiaga. Alespoň v to jsme doufali, když se loňské léto začala psát historie naší poutě za sv. Jakubem. Z Lisabonu, za 4 týdny, s větrem v zádech a útlým průvodcem zakoupeným od široce se usmívajícího pouličního prodejce u některé z lisabonských trafik. Tedy alespoň takový byl plán…

Hned první den jsme ovšem zjistili, že zřejmě ne úplně všechno pošlape tak hladce. Se stoupajícím odpoledním parnem nám začala docházet voda, síla i trpělivost s mapkou v průvodci. Nohy nám pomalu, ale jistě těžkly, s nimi zároveň těžkly i batohy a obavy z toho, co přijde, jestli do večera nenarazíme na nějakou civilizaci. Bezprostředně za Lisabonem vás totiž okamžitě obklopí čisté a širé nic – pole vpravo, sluncem spálená louka vlevo, velkoměsto v zádech a Bůh ví, jak moc nekonečně prázdný horizont před vámi.

Vzdálenosti v naší mapce se navíc evidentně nepodřizovaly nějakému jednotnému měřítku a ukazatele u cesty si z nás tropily šprýmy, takže jsme se uchýlili k hledání jakkoli žlutou napovídajících, třebas i mastných fleků kolem cesty, které zdánlivě připomínaly šipky nebo svatojakubské mušle.

Přestože byl pro nás první den poměrně krutou zkouškou, nakonec jsme k večeru narazili nejen na pitnou vodu, ale Bohu díky také na první albergue, čili poutnickou ubytovnu. Spali jsme tehdy na gumové podlaze malé školní tělocvičny v jakési zapomenuté vesničce asi 30 km za Lisabonem tím nejkrásnějším spánkem, jaký si vyslouží pouze poutníci.

O krásné zážitky, nové zkušenosti a překvapení jednoduše nebyla nouze. Příhoda, která se nám do paměti vryla asi nejvíce, nicméně čekala až na samotném konci cesty…

Do Santiaga de Compostela jsme dorazili v úterý po poledni a po průzkumu města byla naším cílem už jen večerní mše sv. v katedrále sv. Jakuba. Do rezervovaného letu zpátky zbývaly ještě čtyři dny, které jsme chtěli využít pro návštěvu Porta, Fátimy a ještě jednou – Lisabonu. Ve středu ráno jsme se proto vydali hledat zastávku, z níž nám odjížděl autobus zpátky, směrem na jih. Jenomže zastávka nikde. Jako mravenečkové jsme chodili tam zpátky, od cedule k ceduli, ale nic platno. Můj spoluputovník Ondra byl determinovaný najít cestu v mapě, já se spoléhala na znalosti místních a otravovala dotazy všechny, kdo prošli kolem. Konečně se kousek od nás vynořila skupinka lidí vedená knězem v černé kolárkovce a lakýrkách. „Ten je určitě zdejší a zaručeně bude vědět!“ blesklo mi hlavou a už jsem za ním pelášila se svojí lámanou angličtinou a naléhavou otázkou.

K mému překvapení se ale ukázalo, že tenhle kněz rozhodně místní není.

„Prosím, teda, excuse me…?“ zněla jeho váhavá odpověď.

Byl to Čech. A ne ledajaký. Českobudějovický biskup Vlastimil Kročil, se všemi svými prsteny a ostatními náležitostmi, které na tuto skutečnost upozorňují a které jsem zpozorovala… tak trochu pozdě. K mé obhajobě – jsem krátkozraká a o. biskup byl v úřadu teprve druhým rokem. Tak či onak, nechtěla jsem se ztrapnit tím, že si v zahraničí spletu českého biskupa se španělským knězem:

„Can ask you for directions to this bus station, please?“ pokračovala jsem v roli,

„Aah, directions. I’m sorry, but I’m… well, do you speak German, Deutsch. Italiano?“ tápal o. biskup celý nesvůj,

„No, no, just English,“ trvala jsem na svém, abych se náhodou neprozradila,

„Jak se to řekne anglicky, nevíte?“ vyzvídal mezitím můj nešťastný poradce od svých společníků.

„Never mind, we’ll manage,“ snažila jsem se ukončit rozhovor a co nejrychleji se ztratit, když vtom se Ondra konečně zorientoval v mapě…

„Janíí, už dobré, mám to!!!“ vesele vykřikoval od nedaleké křižovatky.

Mateřštinu je těžké přeslechnout, takže o. biskup i celá jeho družina střídavě nevěřícně koukala na mě, pak na Ondřeje a zase na mě.

„Vy jste Češi?“ ozvalo se konečně, „Nóó…, jsme. Vy taky?!“ snažila jsem se o překvapení v hlase.

Na záchranu situace už ale bylo pozdě. Tedy minimálně pro mě. Všichni ostatní projevovali radost z toho, že vidí krajany, Ondra se zmohl dokonce i na pár vtipů a s o. biskupem jsme se nakonec srdečně a s potřesením ruky rozloučili. Jenom já byla červená až za ušima. Zkrátka trapas. Ale co, už ho nikdy neuvidím, není co řešit – říkala jsem si cestou autobusem do Fátimy, když mi v mysli znovu a znovu reprízovala tahle příhoda.

Fátima nám učarovala. Modrá obloha, do kraje čnící bílá věž baziliky a rozlehlé prostranství před ní – jeden z nejkrásnějších obrazů celého našeho putování. Trvalo celý den, než jsme se jí dostatečně nabažili a mohli se s klidným svědomím odebrat ke krámkům s turistickými předměty. Sošky svaté rodiny, obrázky s malou Lucií, Jacintou a Franciscem, medailky, růžence, trička, utěrky… na co jste si vzpomněli, to se dalo u krámků sehnat. A jak se ukázalo, dalo se tam sehnat i to, na co už jste raději zapomněli…

„To je mi ale náhoda,“ zaznělo najednou za námi, kde se rozjařeně usmíval, kdo jiný než o. biskup Kročil i se svou skupinkou farníků. „To tedy je!“ přisvědčovala jsem podávajíc mu ruku, už zase rudá jako rak. Ukázalo se, že zatímco my strávili dva dny v Portu, o. biskup zavítal do Garabandalu a skončil stejně jako my ve Fátimě. Tentokrát jsme ale měli více času na vzájemné sdílení a Bohu díky, i na vysvětlení mého trapného faux pas.

S o. Kročilem jsme pak zavítali ještě na večerní českou mši i růženec, což byl pro nás po třech týdnech polských, portugalských, německých a anglických bohoslužeb krásný zážitek.

Co dodat. Jisté jsou od tohoto zážitku dvě věci – 1. o. Kročila už si nikdy s nikým nespletu 2. Boží cesty jsou zkrátka nevyzpytatelné… a Bohu díky za to! Jana

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.