Uhádnete i bez pomocí chytrých knížek nebo internetu? Tak schválně:)...

Hádej, kdo jsem!

Narodila jsem se roku 1867 v Polsku, ale po většinu života jsem žila ve Francii. Zemřela jsem roku 1934. Byla jsem první ženou, která vystudovala fyziku a chemii na pařížské Sorbonně. Přitom jsem si musela doučováním vydělávat na živobytí. Ženy to tenkrát ve vědě neměly vůbec lehké. V laboratoři jsem poznala i svého manžela. Společně jsme pak zkoumali vlastnosti radioaktivních látek a objevili rádium. Další prvek, který jsem objevila, jsem pojmenovala po své rodné vlasti. - polonium. V Paříži jsem založila Ústav pro rádium, který jsem pak vedla. Zkoumala jsem například léčbu rakoviny pomocí ozařování. Dvakrát jsem byla za své výzkumy oceněna Nobelovou cenou.

(Ne)povedené hádanky:)

Co řekla chobotnice svému klukovi?

Chci tě držet za ruku, za ruku, za ruku, za ruku...

Co je to? Je to fialové, roztomilé a má to dlouhé uši?

Králík se zadrženým dechem!

Proč má veverka kožíšek?

Protože ve větrovce by vypadala hloupě.

Sedí to na jižním pólu a klepe se to zimou – co je to?

Žirafa na výměnném pobytu.

Jaký je rozdíl mezi pleteným svetrem a vzteklým psem?

Žádný, oboje kouše.

Vyjmenuj děti

Tomova maminka má čtyři děti: První tři se jmenují Jana, Petr a Mirek. Jak se jmenuje to čtvrté?

Proč se housle rozzuřily?

Protože už je unavovalo, jak je pořád někdo drží pod krkem.

A jako bonus jeden trapásek:)

Qué debo hacer?

To byl zase den. Ještě teď mi hučí v hlavě. A to jsem si myslela, že po pololetku bude aspoň chvilku klid. Omyl, dnes dvě písemky, zítra velké zkoušení, a momentálně opět nestíhám. Za čtvrt hodiny mi začíná klavír. Musím to stihnout. Celá schvácená dobíhám k přijíždějící tramvaji a sedám na poslední volné místo. Uf, první dnešní světlá chvilka...“Dobrý den, kontrola jízdenek!“ Revizor. Hledám po kapsách jízdenku, když v tom mi to docvakne. Peníze na měsíční jsem dnes zapomněla doma na stole, a ráno mě mamka vzala autem. To je teda průšvih! Co teď? Přísný a nesmlouvaný výraz revizora a já se nevěřícně sleduji, co ze mě „padá“: „Qué debo hacer?“ (co mám dělat?), „Hoy en día es agradable“(dnes je hezky), „Mi mamá es de aquí.“(máma je tady)... Naučené věty ze španělštiny, které právě probíráme, mě zřejmě zachránily. Revizor mi s nevěřícím výrazem posuňkem ukázal, že mám vystoupit. Nemusel říkat vůbec nic, vyletěla jsem z tramvaje jak raketa, červená až za ušima. „No estaba mal para un principiante“. (To nebylo špatné na začátečníka), ozvalo se za mnou. Vyděšeně jsem se otočila. Za mnou stála naše paní učitelka španělštiny a pobaveně se usmívala. I jí bylo jasné, že nejsem obyčejný černý pasažér, ale jenom trdlo, které dnes opravdu nemělo svůj den. A věřte nebo ne, od té doby si svůj lístek několikrát zkontroluji. Byla to pro mě totiž lekce, na kterou se nezapomíná. Maruška

(časopis IN! dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.