IN! - dívčí svět

Ze začátku sice fakt trapasy, že by se člověk nejradši neviděl, ale po čase se jim obyčejně  s chutí zasmějeme. A že se stávají opravdu, ale opravdu všude, nám potvrdily i naše čtenářky Klára, Alžběta a Eliška. Tak pěkně počteníčko:).

LET

Tento trapásek se stal na nedělní mši mé kámošce Janče. Přišla na poslední chvíli. Zapadla do lavice se svým malým bráchou. Když začala mše, mrkla po jednom ministrantovi, který se jí hrozně líbil. Chtěla na sebe nějak upozornit. On si toho zřejmě nevšiml.
Jakmile začalo kázání, jejímu bráškovi Honzíkovi to připadalo moc dlouhé a začal sebou vrtět. Jana se ho snažila všelijak uklidňovat, ale nic nepomáhalo. Když klečeli, tak Honzík do Jany vrazil tak, že vylítla z lavice a přistála uprostřed kostela. Celá vyděšená začala kolem sebe mávat rukama a nohama. Pak se zarazila. Všichni v kostele na ni zírali, co to vyvádí. Pomalu se zvedla a snažila se dostat zpátky do lavice. Podklouzl jí však koberec pod nohama, a tak doslova vletěla zpět do lavice. Hlavní ale je, že ON (ministrant) si jí zaručeně všiml a jistě na ni dlouho nezapomene!!! :o) Klára

LOŇSKÝ LYŽÁK

Před rokem měla naše třída povinný lyžařský výcvik. Kvůli němu mi naši koupili na Vánoce super nové lyže, ale i tak se mi na něj moc nechtělo. Na lyžích jsem totiž v životě nestála. Druhý den po příjezdu nás učitelé rozdělili do tří družstev podle dovedností. Já jsem samozřejmě byla v tom nejhorším, ale moc mi to nevadilo, protože tam byl i kluk, který se mi už delší dobu líbil. Vleky jsme vyjeli na kopec. Tam jsme dostali instrukce. Chystali jsme se jeden po druhém sjíždět dolů. Když přišla řada na mě, trochu jsem znervózněla. Sebrala jsem odvahu a rozjela se.
Najednou mě nohy přestaly poslouchat :)). Prudce jsem zatočila doprava a řítila se hlava nehlava zrovna mezi naši skupinu. Jak jsem se řítila z kopce, strhla jsem s sebou zrovna mého idola. Nechtěně jsem mu vrazila svou lyži mezi jeho lyže. Zasekli jsme se a nemohli se od sebe odtrhnout. S takovou pózou jsme dojeli až dolů. Když jsme viděli, jak jsou ostatní okolo vysmátí, začali jsme se smát taky. A nakonec to nejlepší: po lyžáku jsme se s tím klučinou stali fakt dost dobrými kámoši. Alžběta

CESTA NA ZÁCHOD

V sedmé třídě jsme se školou jeli na lyžák do Krkonoš. V ubytovně jsme se rozdělili do šesti skupin po pěti. Všechno bylo v pohodě. Ale po večerce jsme nemohli už moc blbnout, protože ve vedlejším pokoji spal náš učitel. Asi v 11 hodin se mi chtělo na WC. Problém byl v tom, že jsme nevěděli, kde je. Tak jsem se s kámoškama vydala na průzkum. Po 10 minutách jsme jej přece jen objevily. Cesta zpět se ovšem také zkomplikovala. Tentokrát jsme nemohly najít náš pokoj.
Když už jsme si konečně myslely, že jsme u něj, otevřely jsme dveře a já zvolala: „No, dámy, už jsem ho našla!“ Než jsem stačila říct, co jsem našla, uvědomila jsem si, že stojíme v učitelově pokoji. Když nás uviděl, jen řekl: „A copak jsi našla?“ „No...no...no, záchody, pane učiteli.“ Navíc jsem si nevšimla, že mám na zadku přilepený kus čistého toaleťáku. Zato pan učitel ano: „No, vidíte to, na zadku máte i důkaz.“ To už bylo na mě moc. Aby toho nebylo málo, odněkud shora na mě spadl učitelův kufr. Když jsem to ostatním holkám vyprávěla, nemohly smíchy usnout. Eliška

(časopis IN!dívčí svět)