Přiletěli jsme do Prahy v lednu 1991, v době vyhrocené situace v Perském zálivu s našim mezinárodním misijním týmem, jehož členem byl také černoch - otec Kizito Abizi. Dalo se pochopit, že v té době letištní policie pátrala po „teroristech” a každý turista tmavší pleti byl automaticky odveden stranou. Zarazilo mě však ponižující jednání našich úředníků s tímto člověkem. Strkali s ním jako s kusem nábytku a neskrývali svůj odpor a pohrdání. Zaslechla jsem dokonce něco o „negramotné černé hubě”.
Otec Kizito je generálním vikářem z města Kumasi v Ghaně, vystudoval filosofii v Římě a plynně mluví pěti světovými jazyky. Ti ubožáci Češi, kteří s ním takto jednali, nesahali otci Kizitovi inteligencí či morální úrovní ani po paty. Jednali prostě na základě vžité iluze, že my běloši jsme něco více.
V jednom časopise vyšla anketa, v níž cizinci tmavé pleti tvrdí, že Češi jsou daleko rasističtější než celá západní Evropa. Z vyprávění věřících přátel z Afriky, studujících na našich vysokých školách, to mohu potvrdit.
A co my? Jak jsme na tom? Každý z nás si může v duchu zameditovat nad mapou světa a rychle zjistí, že na jisté národnosti hledí automaticky spatra a někdy pociťuje přímo odpor. I toto jsou místa, nad kterými musíme přemýšlet a která v nás chce Ježíš uzdravit.
zdroj: http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Negramotna-cerna-huba.html
