Nový film Maze Runner (v české distribuci pod názvem Labyrint: Útěk) zcela vědomě navazuje na popularitu snímků, ve kterých je hlavní hrdina(ka) obklopen nepřátelským, agresivním světem a proti své vůli je nucen s ním bojovat.

Hlavním představitelem tohoto typu filmů je jistě Hunger Games se svojí nezapomenutelnou hrdinkou Katniss Everdeen. Hlavní představitel Labyrintu Thomas (jinak vynikající Dylan O’Brien) se podobně jako Katniss ocitá v neznámém světě, ve kterém je pro svoje přežití nucen uplatnit všechny své vlohy a přednosti. Thomas je vyvržen tajemným výtahem, přivážejícím každý měsíc nové oběti z hloubi země do prostoru, který leží v srdci nevyzpytatelného labyrintu. Neví, kde je, nezná svoje jméno, nic si nepamatuje. A ve snech je pronásledován zvláštními, velmi reálnými vidinami, o kterých již od začátku tušíme, že budou mít zásadní význam pro celý příběh.

Prostor uprostřed labyrintu je obydlen přátelskou komunitou chlapců, sdílejících stejný osud. Poměrně poklidnou atmosféru, připomínající tábor bez vedoucích, narušuje pouze okolní labyrint, který se každé ráno otevírá a dva vybraní běžci se – zatím marně – snaží najít východ. Pokud se nestihnout vrátit do večera, brána se uzavře a chlapce již nikdo nikdy neuvidí. Jejich jména jsou poté přeškrtnuta na jakési „zdi paměti“, do které vyrývá své jméno každý nově příchozí. Ostatně téma paměti a rozpomínání je pro celý příběh velmi významné, neboť nikdo si mimo svého jména nic nepamatuje, a to, co celou partu „trosečníků“ spojuje nejvíc dohromady a co z nich dělá skutečné společenství, jsou právě společné vzpomínky. A zrovna v tomto bodě se Thomas díky svým nočním vidinám a tušením odlišuje od všech ostatních a nám divákům je jasné, že právě on se stane iniciátorem zásadních změn.

Paměť je skutečně nesmírně důležitá složka lidské osobnosti a základním způsobem se podílí na charakteru naší identity a vlastního sebepřijetí. Bez paměti bychom nevěděli, kdo jsme, jaké jsou naše kořeny, kam patříme. Neznali bychom jméno Boha, v kterého věříme, neboť jeho obraz si neseme právě v paměti. Byli bychom jako zrovna narozené děti. A právě v této situaci se nacházejí hrdinové příběhu. Celý film bychom tedy mohli považovat za jakýsi obraz hledání životní cesty v bludišti nepřátelského světa plného nástrah a manipulace.

Atmosféra snímku se velice zdařile pohybuje mezi příjemnou atmosférou skautského tábora a děs nahánějícím labyrintem s jeho nebezpečnými obyvateli. Film se příjemně rozjede, dostatečně věrohodně vykreslí charaktery jednotlivých postav a pomalu vtahuje do dobrodružnějšího děje. Mé sedací partie, které jsou hlavním indikátorem kvality filmu, se po většinu filmu ani neozvaly a seděl jsem na sedačce jako přikovaný. Ovšem závěr už trochu vypadl z rytmu a logiky děje a trošičku kazil dojem nad dokonalým začátkem. Na úplnou jedničku musím ovšem hodnotit všechny herce, kteří se s velikým zápalem a notnou dávkou talentu zhostili obtížných rolí. Obzvlášť mě zaujal představitel hlavní postavy, zatím málo známý Dylan O’Brian a Thomas Brodie-Sangster, kterého jsme mohli vidět v Kouzelné chůvě Nanny McPhee. (Kdo neviděl, tak rychle doplnit.:). Výrazně negativně bych ohodnotil příliš strašidelné a odporné hlídače labyrintu, kteří mi zkazili do té doby příjemný pocit z filmu.

I přes drobná klopýtnutí závěrem a příliš strašidelnou „potvoru“ ve mně Labyrint zanechal celkem dobrý dojem. Na své si přijdou jak chlapci, tak i děvčata. Ostatně, řekněte mi, v jakém jiném filmu uvidíte takovou hromadu mladých talentovaných mužů? :)
Krásný požitek z Běžce vám přeje milovník filmů Zbyněk