Stála jsem před kinem, v kapse dva lístky na Gladiátora a čekala jsem, až dorazí kámoška. Historii miluji a tenhle film je dost dobrý. Opodál u vchodu do baru Eden jsem zahlédla známou tvář. To je přece Aleš! Potkali jsme se před měsícem na dějepisné olympiádě našeho gymnázia. Aleš tehdy bezkonkurenčně vyhrál a postoupil do celostátního kola. Je prostě úžasnej!

Asi jsem se zamilovala

„Ahoj,” vykročila jsem k němu. „Kterou máš řadu?” „Spíš který stůl, ne?” odpověděl vesele. „Ty nejdeš na Gladiátora?” vyhrkla jsem udiveně. „Ne, z toho už jsem vyrostl. Ale kdybys chtěla do baru, sedáváme u posledního stolu vzadu vpravo. V pátek mám narozeniny. Přijdeš?” zahleděl se mi dlouze do očí. „Bude tam celá naše parta, skvěle zapadneš a nebudeš se nudit, slibuji!” „Tak jo,” zaradovala jsem se a užívala si ten hřejivý pocit. Pozval mě! „Tak v 7 večer tady, domluveno.” Celá jsem se rozplývala. Náš rozhovor přerušila SMS a já se rozběhla za kámoškou, která už chvíli netrpělivě přešlapovala u kina. Byl nejvyšší čas, Gladiátor za chvíli začínal.
Hned, jak jsem Klárku uviděla, musela jsem jí říct, jaká úžasná věc se mi stala. „Jsem pozvaná na oslavu narozenin sem do baru od toho nejhezčího kluka pod sluncem, chápeš to!?!” „Od Aleše, jo?” „Přesně tak,“ řekla jsem hrdě. „A neslaví on náhodou nějak moc často? Nedávno šel večer kolem našeho domu s nějakým klukem, podpírali jeden druhého. Asi nemohli trefit, představ si, že šli kolem našeho dvakrát! Na toho radši zapomeň. Ten už vyznává úplně jiný životní styl.” „Kecáš, závidíš mi. Aleš je chytrej kluk, nic takovýho určitě nedělá.” Nemohla jsem uvěřit, jak je Klára protivná.

Oslava narozenin

V pátek bylo v baru veselo. Sedla jsem si vedle Aleše. „Doufám, že jsi to doma zvládla.” „Jasně, dneska zrovna dávají Troju, to se hodí,” usmála jsem se. „To víš, jinak bych musela být do 20.00 doma. A ty?” „No, mně matka řekne: 'Do půlnoci ať jsi doma.'” „A otec přidá: 'Přijď ještě dnes a po svých,”“ zavtipkoval Aleš. Parta byla bezva a džus s vodkou taky. Prý když je to naředěné, tak to s tebou nic neudělá a není to v dechu poznat. „My to máme s klukama vychytané,” chlubil se kluk, co seděl naproti mně. „Vyrážíme v sedm večer, do devíti chlastáme a v jedenáct jdeme už skoro střízliví domů. No, ale někdy taky nepřijdeme vůbec.” „Jak vůbec?!” Tomu jsem nechtěla rozumět. „No, když to přeženeme a někdo není prostě schopný jít, tak ho přivedou ostatní, nebo někde usne a přivezou ho domů policajti. Ale nejlepší je, když máš okno. To si pak nic nepamatuješ. Vypiješ toho trochu víc, ráno se vzbudíš, je ti blbě a pak někdo přijde a říká ti, co všechno jsi včera dělal. A ty nevíš, jestli kecá, nebo jestli je to pravda. Jednou jsme nakecali kámošovi, že bude otcem, a on nám to normálně věřil.” Ani nevím proč, ale dostala jsem z toho záchvat smíchu. Přitom to zase tak vtipné nebylo.
Najednou se ve dveřích baru objevila reportérka a kameraman. Vypadalo to, že jsou od filmu. Na interview si vybrali právě mě. Měla jsem na sobě své neodolatelné modré šaty, tak se není co divit. Snažila jsem se inteligentně odpovídat na otázky, které mi kladli, a tvářit se jako profesionálka. Trochu se mi u toho motala hlava, ale připadala jsem si jako mediální hvězda. Pak k nám přišli policisté s dechovým přístrojem, ani nevím, kde se tam vzali. Vojta, to je ten kluk, co občas nedojde domů, si musel dýchnout. Hodilo mu to 1.2 promile. Že by to bylo tím červeným vínem, které v mezičase popíjel, a ředěnou vodkou? Ale vždyť říkali, že se to nepozná.
Ten následný nucený odchod domů mi ale dost vadil, s Alešem by to bylo určitě romantičtější! Tak jsem si to tedy nepředstavovala.

Mediální hvězda s velkým průšvihem

Ráno mě příšerně bolela hlava a bylo mi zle. Kdybych si aspoň vzpomněla, co je proti tomu dobré dělat. Na párty jsem slyšela spoustu dobrých rad, jenže já myslela, že to nebudu potřebovat. Tak jsem se snažila chovat normálně, aby naši nic nepoznali. No nevím...
Navečer jsem se skutečně objevila ve vysílání regionální televize a na okamžik i ve hlavním zpravodajství! Ten kameraman zrovna dělal reportáž o konzumaci alkoholu mládeží do 18 let. Hrůza, seděla jsem před televizí a nevěřícně hleděla. To se muselo stát zrovna mně. Poprvé v životě jsem v hospodě a zrovna je z toho celostátní průšvih. Byla jsem naštvaná na Aleše, že mě do toho zatáhl. V televizním šotu jsem ho marně hledala. Nebyl tam. Zřejmě včas zmizel z dosahu kamery. Naši tedy zrovna nadšení nebyli, mysleli si, že sedím v kině, a najednou jsem v baru a navíc podnapilá. Ani nebudu popisovat, kolikahodinové kázání a kolikadenní zákaz volného pohybu z toho byl.

Vykašlal se na mně

V pondělí jsem byla ve škole jako mediální hvězda na pořadu dne. Chtěla jsem se spolužačkám pochlubit, jak hezký kluk mne pozval na oslavu narozenin, ale reakce byly většinou jaksi rozpačité… Rozhovor s třídním a ředitelem školy taky nebyl nic moc.

Vyvázla jsem s podmínkou, a to jsem byla vděčná. Když jsem se sešla s Alešem a řekla jsem mu, jaké z toho mám teď problémy, zasmál se a řekl, že když jsem hloupá husa, co se nechá chytit, je to můj problém. Přímo sem soptila. Jak si může dovolit něco takového říct!?! Klára měla pravdu. Je to namachrovanej blbeček. Škoda. Líbil se mi. Ale určitě mi nestál za to, abych si teď opravovala reputaci. Díky tomu ale vím, co nechci.

Anička (časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.