Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

kristalek-vnb_i46.jpeg

Křišťálek

Vždycky jsem si myslela, že romantická láska existuje jenom ve filmech a „mě přece něco takového nemůže potkat.“ Jenomže, jak už to tak v životě bývá, ta nejkrásnější překvapení přicházejí, když je nejmíň čekáme.

Když se dívám zpátky za sebe, můžu potvrdit starou otřepanou frázi, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. V době, kdy se odehrál tento příběh, jsem se zrovna rozešla s klukem, o kterém jsem si myslela, že nám to spolu vydrží na celý život. Tedy, abych byla přesnější: on se rozešel se mnou. Tím víc mě to ranilo. Prostě najednou konec. Připadala jsem si neschopná a utápěla se ve svém zoufalství. Naštěstí mám dobrou kamarádku Terku, která mě už víckrát podržela v těžkých obdobích. Ta, když viděla, co se se mnou děje, rozhodla se jednat. A protože dobře zná moji slabost pro plavání, obvolala několik lidí a zorganizovala akci „Bazén“. Moc se mi nechtělo, ale řekla jsem si, že je to lepší, než sedět doma a přehrabovat se ve vzpomínkách. Nezajímalo mě ani, kdo tam všechno bude. Prostě jsem si sbalila věci a vyrazila. Před bazénem už na mě čekala Terka a tři kluci. Tomáše a Radima jsem poznala okamžitě, ale toho třetího… kde já už jsem ho viděla? Představil se jako David, Radimův spolužák. A já si vzpomněla. Asi před půl rokem, na koncertě mojí oblíbené kapely. Tam jsem ho viděla poprvé. Už tehdy mě zaujal, ale pustila jsem ho z hlavy. Byla jsem přece zadaná a šťastná…

Odpoledne v bazénu uběhlo rychle. Samotnou mě překvapilo, jak jsem si to užila. Velký podíl na tom měl právě David, který mě několikrát dokázal rozesmát svými vtípky. Všem nám ale při plavání náramně vyhládlo, a tak jsme se z bazénu přesunuli do restaurace na oběd. David si sedl vedle mě. Povídali jsme si spolu a já jsem se po dlouhé době cítila vnitřně dobře. Jenže… Když jsem se chystala platit, vypadla mi z peněženky fotka. Ta, kterou nosil můj bývalý kluk u sebe a nedávno mi ji vrátil. David se pro ni shýbl. „Sluší ti to na ní,“ usmál se na mě, když mi ji podával. Nechtěla jsem tu chvíli a vlastně celé odpoledne pokazit, ale než jsem si uvědomila, co říkám, vypadlo ze mě: „To říkáš ty. Ale ten, kdo mi ji před nedávnem vrátil, si to už nemyslí.“ Oči se mi při té vzpomínce zalily slzami. „Promiň, nevěděl jsem…,“ zašeptal David a bylo vidět, že ho to opravdu mrzí. „Můžu to nějak napravit?“ Vyměnili jsme si telefonní čísla. Druhého dne mě pozval do cukrárny. Skvěle jsme si popovídali a strávili spolu skoro celé odpoledne. Čas nějak rychle ubíhal… Od té doby jsme se vídali častěji a taky si hodně psali. Bylo nám spolu moc dobře. Mělo to jediný háček. David byl nevěřící. Doma ho nikdy k víře nevedli, nevěděl, co si představit pod pojmem „Bůh“, „Kristus“, „křesťanství“. Ale věřil v anděly. A v lásku. Nezištnou, takovou, kdy člověk hledá víc dobro druhého než svoje vlastní. Pochopila jsem, že má sice svou vlastní cestu, ale tím, že se snaží žít podle svého svědomí a srdce, svým způsobem k Bohu směřuje. Jak bych mu přála, aby také uvěřil v Ježíše!

Při jednom z rozhovorů mi řekl: „Víš, já možná nevěřím v Boha, ale z tebe vyzařuje něco tak krásného, že možná začínám křesťanství chápat. Vždycky jsem věřil, že existují andělé. A pro mě jsi takovým nádherným andílkem ty.“ Ta věta mě nesmírně potěšila a dlouho hřála u srdce. Začínala jsem k Davidovi cítit něco víc a můj šestý smysl mi napovídal, že je to oboustranné. Ale po předchozí špatné zkušenosti jsem měla strach jít do dalšího vztahu. David to věděl a respektoval. Nechtěl mě do ničeho nutit a rozhodl se dát mi čas. Byla jsem mu za to vděčná.

Moje váhání se proměnilo v jistotu, že „do toho půjdu“ jednoho prosincového večera, kdy mě David pozval na večerní procházku. Počasí bylo toho dne jako z pohádky o zimní královně. Vzduchem poletovaly sněhové vločky a my jsme pomalu kráčeli parkem. Najednou se David zastavil, podíval se mi do očí a tiše řekl: „Já… chtěl bych ti něco dát.“ Vložil mi do ruky stříbrnou krabičku. A spěšně dodal: „Otevři ji prosím až doma.“ Pak mi dal pusu na čelo, otočil se a odcházel.

Když jsem po návratu domů rozechvělými prsty dárek otevřela, zablyštěl se mi před očima průzračný kamínek na stříbrném přívěsku. Vedle něj byl složený lístek papíru, na kterém stálo: „Vím, že potřebuješ čas. Chci počkat, než se zahojí rány, které máš v srdci. Ale abys věděla, jak moc pro mě znamenáš a že máš pořád svoji hodnotu, i když jsi o ní v poslední době pochybovala, rozhodl jsem se dát ti malý dárek. Původně jsem chtěl koupit andílka, ale uvědomil jsem si, že ho vidíš při každém pohledu do zrcadla. A tak jsem koupil křišťálek, aby každý, kdo se na něj podívá, viděl, jak krásná a průzračná jsi uvnitř. Tvůj David.“ Toho dne jsem zase začala věřit. Věřit druhému člověku. A věřit v lásku a taky v to, že romantická láska není jenom ve filmech. Olga

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce

Autor fotografie:  Gennadiy Poznyakov Adobe Stock


Sdílet na:

 
 
 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz