Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

srdicko-a-stopa-kvv_i35.jpg

Josef a Marie – téměř stoletá láska aneb Jak spolu dva chodili, když mobily nebyly

Brzy po tom, co se Marie vrátila s rodiči z Ameriky, se ve Vídni seznámila s Josefem. Ne, nebylo to loni, ale přibližně před sto lety, roku 1912 a jim oběma tehdy bylo šestnáct let...

Vídávali se tenkrát často!

Každou neděli. Josef na to v jednom ze svých dopisů o šest let později vzpomíná: „Ve Vídni, tam bylo proč se těšiti na nedělní odpoledne. Našli jsme se v Baumgasse vždy o druhé odpoledne, viď? Rád vzpomínám té doby, kdy jsem na Tě čekával. Teď však to čekání nemá konce a čekáme oba!”

Copak se mezi tím stalo, že na sebe s Mařenkou stále ještě čekají?

Mnoho dnes už těžko uvěřitelných věcí. Po návratu z Vídně, kdy se každý vrátil do svého rodného města, si začali psát. Když Marie poslala pohlednici, mohl si Josef „už” za týden přečíst „čerstvou” novinu: „Minulý týden sehrála zde divadelní společnost známou operu „Prodaná nevěsta”. Škoda, že jste nebyl přítomen... Nejlépe se mi líbilo „Věrné naše milování.” (Současná Mařenka by za to přidala šibalsky mrkajícího smajlíka).

Rodiče zřejmě nebyli jejich přátelstvím nadšeni, a tak si píší tajně.

Nejdůvěrnější sdělení ovšem skrývají pod poštovní známku. Jedno z nich praví: „Umíte, příteli, věru krásné pohlednice vybírat a mne jimi potěšovat.” To když Josef vybere obrázek něžně zahleděného páru. Dva roky si posílají výmluvné pohlednice. Poslední z nich má datum 22. října 1914.

Josef táhne do první světové války

„Drahá Mařenko, přijmi můj pozdrav a vzpomínku z Brna, kde menážíme (zajišťují zásoby – pozn. red.).”
Válka mu byla proti mysli, a tak celkem dobrovolně padl v Rusku do zajetí. Prožil ho na Sibiři u hodného sedláka. Posilovala ho láska k Mařence a její dopisy, které velmi věrně posílala i tam: „V těch dobách byla mi útěchou vzpomínka, že v dáli v milém kraji jest srdéčko, které pro mě bije a se mnou cítí. A věř, Mařenko, že jen takové vzpomínky mohly mou duši oblažiti a uchrániti od lhostejnosti a otupělosti…Vzpomínka, že tvé vroucí modlitby denně za mne a lásku naší k nebi spějí, sílila mou naději v dobách nejhorších.”

Mařenka byla zřejmě velmi statečné a milující děvče

Když Josef padl do zajetí, poslalo c.k. rakouskouherské vojsko jeho rodičům parte. Naštěstí Josefův spolubojovník napsal Mařence, jak se věci mají, a tak mohla doufat a snít o společné budoucnosti. Ta se ale neblížila nijak závratným tempem. Josef se na Sibiři přidal k československým legionářům a po válce s nimi zamířil domů.
Jak víme z dějepisu, legionáři to do vlasti z Ruska brali poněkud nezvykle: cestovali po trase Vladivostok, Singapur, kolem Indie, Suezský průplav, Terst a pak vláčkem do matičky Prahy, takže Josef dorazil za Mařenkou zhruba roku 1919. Napsal o tom: „Štěstí, jež nám pak shledání přineslo těžko komu pochopiti, natož zmařiti.” Kdopak by ale chtěl tak draze vykoupené štěstí „mařiti”?

Rodiče

Těm Mařenčiným se nechtělo provdat dceru za mladíka, který se díky válce nestihl ničemu vyučit. Romantika, neromantika, až něčím budeš, tak si pro ni přijď! Statečný a milující Josef nastupuje tedy do učení. Je od své milé pár hodin cesty, ale dostane se za ní zřídka. Nad dopisy, které míří každý týden tam a zpět srdce usedá. „…dík za lístek a milý dopis, který mne v pondělí přišel potěšiti. A bylo toho, jak snad asi tušíš, již nanejvýš zapotřebí. Podobně psala jsem Ti k posledku do Ruska. Tehdy jsem se však nenadála, že opět bude brzo zas jen Tvůj dopis mým jediným potěšením…Tak jest mi teskno, že mě nikde nic netěší. Snad těch dlouhých šest let vyčerpalo všechnu moji sílu, že nelze mi již žíti bez Tebe...” Když Josef Mařenku žádá, aby se pokusila být veselejší, odpovídá: „To nejde, miláčku, mnoho ještě slz stojí mě toto odloučení. Šťastná mohu býti jedině při myšlence, jak hodného mám hocha, jehož láska ke mně se po celou tu dobu nikterak nezměnila.” Doufá, že jejímu smutku rozumí, vždyť: „Cožpak Ty jsi, miláčku, netrpěl podobně jako já pro lásku naši? Vím dobře, že mnohem více, a ještě to stojí za to, viď?”

Mařenčina láska je často velmi praktická

Obdivuje Pepíčka, jak je statečný, že se ještě s učením odvažuje bojovat: „… obávám se, že to přílišné učení Ti bude škoditi. Vždyť bys snad nemusel býti tolik moudrý!” a důrazně ho nabádá : „…Musí Tě to učení přemáhati, tolik hodin se denně trápit. Jen nezapomeň přitom hodně jíst. Já se tužím dost. Nejlépe se švestkovými knedlíky” :)

A cože to Josífek tak usilovně studuje?

Učí se na truhláře a jezdí pracovat do Prahy. Před dvěma lety vzniklo Československo a president Masaryk obnovuje Pražský hrad. Šikovní řemeslníci na výrobu vykládaného nábytku jsou tu potřeba na každém hradním rohu. O to méně ale může přijet za Mařenkou, a tak se aspoň chodí dívat na vlak, který by ho k ní dovezl, kdyby do něj mohl nasednout. I z jeho dopisů vane tesknota. „Cítím, že málo nám bylo dopřáno radosti a štěstí života. Žiť chóčeť sja, jak by řekl výstižně Rus. Máme na to zajisté právo a toho práva se srdce mé často bouřlivě dovolává. Slovy dají se takové chvíle těžko vylíčit.”

A dopisy pokračují...

Pokud se Pepíčkovi podaří Mařenku navštívit a pár dní se s ní vídat, další dopis překypuje vřelostí: „Častý a delší pobyt s Tebou uvedl mě do nálady tak krásné, že nebylo mi kdy ani býti smutno. Nevěděla jsem, na který den či večer dříve vzpomínati …připomínajíc si lásku Tvoji něžnou byla jsem tak šťastná!”
„V době smutné odloučenosti vznášela se duše má často k nebesům s prosbou, aby Bůh ochránil Tebe a lásku naši čistou a nadále ji takovou zachoval. A když návratem Tvým touha splněna …ještě častěji spěje můj duch vzhůru, aby celému nebi vzdal nekonečný dík za dar tak velký: splněné tužby a vyslyšená přání…tyto blažené city nedají se v srdci utajit, je tam pro ně málo místa. Vždyť srdce je tak malé a naše láska tak veliká!”

A právě pro tu velkou a věrnou lásku se roku 1922 konečně vzali

Můžeme si představovat, že jim k tomu hráli „Věrné naše milování”, o kterém Mařenka Josífkovi psala na své první pohlednici… a které oba dovedli do důsledku ve svém životě.

Slzu stírá a s obdivem i úctou se loučí  Helena
(časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

 

 

 

Autor fotografie:  Andrei Korzhyts DPC


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz