Sedím u okna a čtu si horoskop. Sním o tom, jak dnes potkám svého vysněného prince. Dnes už určitě...

Už potřetí to ráno si Klára četla svůj vysněný osud, když vtom koukla na hodinky a vykřikla: „Do háje, už zase!”. Popadla batoh, bez ladu a skladu do něj naházela pár sešitů, učebnic a jednu dopisující propisku. Ve spěchu si oblékla svetr naopak a následně se z něj nemohla vysoukat. Rychle čapla bundu a klíče, které byly bohužel od sklepa, a ne od domu, jak předpokládala. Když probíhala chodbou, rychle se ještě vrátila, ulízla si vlasy, rozmázla korektor, z nejrůznějších míst obličeje očistila rozmazanou řasenku, na rty použila balzám s příchutí jablko, který sice krásně voněl, ale rty pak měly přirozeně zelenou barvu. Vrhla na sebe ještě jeden hvězdný úsměv. Ale když zjistila, že ani ten to nezachrání, mávla rukou, obula si tenisky a vyběhla do chladného rána.

Foukal prudký vítr a mrholilo. Oční stíny se jí rozmazaly, spolu s řasenkou jí vytvořily kolem očí černé brýle a vlasy jí ve větru nekontrolovaně vlály...

Když doběhla do školy, právě zvonilo. Stihla to taktak. Rychle pozdravila kamarádky a ke svému velkému štěstí zjistila, že se ten den nezkouší. Chvíli se snažila zaposlouchat se do výkladu, ale za chvíli už její mysl letěla nadzvukovou rychlostí do té nejvyšší věže jejího paláce a jala se opěvovati svého vysněného prince, který ne a ne přijít. Podepřela si bradu a před očima viděla lesy a nekonečné planiny, v dálce koně... „Co čumíš!”ozvalo se z lavice naproti a ona si uvědomila, že zírá přímo na spolužáka Jirouse, který má pusu celou modrou od toho, jak neustále cucá inkoustové pero, a teď olizuje zmizík, aby to napravil. Zhnuseně odvrátila hlavu jiným směrem a její zrak spočinul na spolužákovi Bendovi s věčně mastnými vlasy a neléčenou akné, jak na ni vrhá vyzývavé pohledy. To ji popudilo ještě víc, tak se zadívala úplně jiným směrem, kde hráli další dva spolužáci nějakou přitroublou hru a děsně se tomu smáli, až jim z toho málem popraskaly drátky u fixních rovnátek. Tak sklopila hlavu do sešitu a začala si něco malovat, když vtom někdo zaklepal...

Celá třída zpozorněla. Že by nějaké příjemné vyrušení? ANO! Vešel mladý, vyšší, ramenatý, hnědovlasý kluk s velkýma modrýma očima a plnými rty. V dívčí sekci to zašumělo. A Klára se přistihla, že zrudla. „To je on,” volala celá její mysl i tělo. „I bez koně jsem ho poznala!” Učitelka ho představovala, ale ona nevnímala. Najednou se začal přibližovat, šel stále blíž a blíž, užuž se nadechovala a chtěla mu uvolnit místo blíž do uličky... Ale on si nesedl k ní, nýbrž za ni k tomu ztřeštěnému Makouškovi. Přesto si Klára sedla hezky rovně, vypnula hruď a tvářila se náramně soustředěně. Co pak slyšela z lavice za sebou, na to asi nezapomene...

No zkrátka, když Bůh naděloval lidem moudrost, tak jemu se obloukem vyhnul! On byl vývojově snad někde v době ledové! Nikoho ještě neslyšela vést tak neskutečně hloupé řeči. Ale tak hloupé, že i ten třídní magor Makoušek lapal po dechu. Oddechla si, když zazvonilo.
Šla na záchod, roztrhala své princeznovské šaty, korunku spláchla do záchodu a z plných plic, tak, aby to nikdo neslyšel, zvolala: „A já si myslela, že princové ještě žijí, pche!”

Vrátila se do třídy a věnovala jeden sladký jablkový úsměv Jirousovi, který si už konečně umyl inkoust z pusy.

Napsala Eva  (časopis IN!dívčí svět )

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.