David Hume říkal, že člověk není ani tak živočich rozumný, jako spíš živočich zvykový, že co nás skutečně vede v denním životě, jsou naše zvyky. Nerozhodujeme se přece punktuálně vteřinu za vteřinou – to bychom se vůbec k ničemu nedostali. Když ráno uslyšíš budík, taky se nezačneš svobodně rozhodovat, jestli chceš vstát nebo ne, probíhá to úplně automaticky.

Naučit se „ze zvyku” jednat dobře...

Zvyky jsou důležité! Ony jsou tím, co v našem životě tvrdí muziku. Nejde o to, že se nám někdy podařilo cosi dobrého udělat, ale spíš stát se člověkem, který vždycky, pravidelně, automaticky, už ze zvyku dává almužnu, smilovává se, nehádá se, nepozdvihuje hlas…

Člověk nemůže své chování ani tak ovlivnit
jako spíš ovlivňovat...

Naše duševní hospodářství bych nepřirovnal k jízdnímu kolu, kde zatočíš řídítky a jedeš nově určeným směrem, ale spíš k zaoceánskému parníku, kde kormidelník otočí kormidlem, ale kolos jede dál v původním směru, dlouho tak jede, až se pomalu, pomaloučku začne vychylovat. K otočení takové lodi potřebuješ čas a prostor.

V Česku nemáme moře, takže to není tak dobrý příklad, ale já jsem se v Japonsku setkával s plavidly často - a tak se skutečně někdy stane, že potrhlý kormidelník narazí s lodí do mola. Myslí si, že loď ještě zatočí, ale začal s celým manévrem pozdě a naboural. Je to otázka zpytování svědomí, hlavní věc je všímat si v životě toho kompasu a kurzu, který máš držet. Jestli ta loď míří z Tokia přes Tichý oceán do Los Angeles, je potřeba od začátku hlídat každou minutku odchylky, abychom nepřistáli v San Francisku nebo ještě někde dál.

Se svolením zpracováno podle knihy: Tokijské květy - Ludvík Armbruster, v rozhovoru s Alešem Palánem (Karmelitánské nakladatelství) Redakčně upraveno.

zdroj:www.vira.cz