První přikázání říká: V jednoho Boha věřiti budeš. Ale co je to vlastně víra?

VÍRA = PŘESVĚDČENÍ O VĚCECH, KTERÉ NEVIDÍME

Říká se, že naše poznání je z velké části založené na víře, protože o mnoha věcech se nemůžeme přesvědčit. Například o tom, že žil Kryštof Kolumbus a další postavy dějin. Tomu jsem uvěřil, protože to někdo napsal a někdo mi to sdělil. Stejně tak jsem uvěřil i zeměpisným poznatkům, třeba, že existují nějaké ostrovy. Nikdy jsem tam nebyl, ale věřím, že tam jsou.

Mezi věci, které nevidíme, ale věříme v ně, patří i Bůh a všechny duchovní záležitosti (nebeské království – nikdo jsme tam nebyli, ale věříme, že je). Ale kdybychom měli jenom takovou víru, bylo by to málo. To, že existuje Bůh, může připustit i nějaký filosof nebo vědec.

Věřím, že existuje něco, co nevidím. To ale ještě neznamená, že to ovlivní můj život.

VÍRA = VZTAH

„Věřím, že Bůh je, protože mi to rodiče řekli.“ To je ta nejnižší rovina. Ale teď: jaký k němu mám vztah? Podívejme se na několik vlastností, které by měl správný vztah mít. Co by ve správném vztahu nemělo chybět?

KOMUNIKACE: Jakmile spolu lidé přestanou komunikovat, vztah tím trpí. Víte, jak je to zlé, když se doma nemluví, když je „tichá domácnost“. Správně je, když se dokážeme domluvit. A tak je to i ve vztahu s Bohem. Komunikace = modlitba. Pokud s Bohem nekomunikuji, neřeknu o svém životě a nenaslouchám mu, je něco špatně.

ROZHODNUTÍ: Rozhodnout se pro vztah – to dneska mnoha lidem chybí. Do vztahu patří rozhodnutí. Ne jakási nerozhodnost typu „tak, budu s tebou teď chvíli, ale když mě naštveš, tak už ne“. A ve vztahu k Bohu to platí také. „Bože, já jsem se pro tebe rozhodl a chci vytrvat.“

SVOBODA: Když se do někoho zamilujete, tak ho nedonutíte k tomu, aby vás začal mít rád. Nemůžete ho chytit pod krkem a říct: „Ty mě budeš mít rád, nebo uvidíš!“ To nejde. Láska je svobodné rozhodnutí. A stejné je to i s vírou.

K víře nelze nikoho přinutit. A stejně tak nemůžu nikoho nutit, aby se víry zřekl.

OBĚŤ: Když někoho miluji, hledám jeho štěstí. Dokážu se pro něho obětovat, Kristus za mě zemřel. Obětoval se, a tak i já chci přinášet oběť pro něj (= najít čas na mši, na modlitbu, pomoc druhým).

KAŽDODENNOST: Vztah není jenom plný překvapení a zážitků. Je uměním prožívat úplně obyčejný všední den. Mezi sebou i s Bohem.

POZNÁVÁNÍ: Říká se, že nemohu někoho milovat, pokud ho neznám. Čím více druhého poznávám, tím víc ho mám rád a víc mu věřím. Proto poznáváme Boha. Četbou Bible, skrze svátosti.

A možná jsou ještě další vlastnosti: upřímnost, zodpovědnost, úcta, odpuštění... To všechno patří i do vztahu k Bohu.

VÍRA = VŮLE, NE CIT

Někteří lidé si myslí, že když věřím v Boha a buduju svůj vztah k němu, tak budu pořád nadšený, budu zpívat a mít hlavu v oblacích. Ale ono to tak vždycky není. Někdy přijdou těžké chvíle. A co potom s vírou? Co když přijde vyprahlost? Co když nebudu cítit vůbec nic? Modlitba mě nebaví!

To znamená, že jsem přestal věřit, když necítím žádnou radost z víry? Rozhodně ne!

Jeden příklad: Abrahám, když šel obětovat svého syna Izáka. V tu chvíli Abrahámova víra nebyla vůbec otázkou citu! Tam nebylo nadšení pro Boha. Jenom tvrdá vůle. „Bože, já jdu, protože věřím, že ty to máš nějakým způsobem v rukách.“

Víra je otázka vůle. Chceme jít za Bohem. A jdeme. Ať už z toho máme radost a nadšeně zpíváme, nebo se někdy skoro krví potíme, protože je to těžké. Ale my jdeme a chceme jít. To je víra. Moje svobodné rozhodnutí prožívat každý den s Bohem. Snaha stále víc ho poznávat, obětovat mu svůj čas a mluvit s ním o všem, co prožívám. P. Karel Janíček (upravila Petra)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.