Před čtyřmi lety jsem byl ve Svaté Zemi v Izraeli, kde jsem jako poutník putoval po stopách Ježíšových. Uvědomoval jsem si důležité události spojené s mou křestanskou vírou a spásou

Kromě toho jsem měl také možnost navštívít v Jeruzalémě, v městě tří náboženství, nejposvátnější místa židů- Zeď nářků (zbytek zdi Jeruzalémského chrámu) a muslimů- chrámový pahorek se skalním domem (kde podle tradice Abrahám obětoval Hospodinu svého syna Izáka, a odkud byl vzat Mohamed do nebe). Při návštěvě těchto míst jsem musel jako křestan respektovat zvyky těchto dvou náboženství. Ke Zdi nářků jsem nemohl vstoupit bez pokrývky hlavy. Dovnitř mešity mě nepustili s botami na nohou, musel jsem jít bosý. („Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš je půdu svatá.”) Nebojte se, nestudí to, oni totiž všude mají koberce.:)  U vchodu našich křestanských chrámů jsou cedule s obrázky ( s přeškrtnutým mobilem, zmrzlinou, nevhodným oblečením), latinským nápisem Silentium (ticho). Každé náboženství má své pravidla, zvyky a je třeba je ctít. Je to také projev blíženské lásky.

S určitými pravidly, zákony, zvyky se setkáváme také v běžném životě...

např. ve škole- školní řád, ve sportu a v různých soutěžích - pravidla hry, ve společenských situacích- pravidla slušného chování, na silnici- pravidla silničního provozu. Nemají nás svazovat, ale vedou nás, abychom neubližovali sobě a druhým, vzájemně se respektovali, ctili a dosáhli spolu s ostatními vytouženého cíle, štěstí. Pokud bychom je nebrali v úvahu a nedodržovali je, počítejme, že druzí se na nas budou divně dívat a budeme v jejich očích OUTSIDEŘI ne IN a v některých případech na to můžeme dost špatně doplatit.

Podobně, když jdeme na bohoslužbu do kostela , poznáváme, že i zde platí určitá liturgická pravidla, postoje, gesta.

Na první pohled se to může někomu jevit jako vynucený tělocvik nebo manipulace, že na výzvu jednoho člověka(kněze) lidé vstávají, sedí, klečí, bijí se v prsa. Jde zde o něco hlubšího. Postojem těla při bohoslužbě navenek vyjadřuji svůj momentální vnitřní postoj, vztah k Bohu. Je důležité,abych  to co dělám,věděl proč to dělám a hlavně, aby bylo to pravdivé, upřímné a ne nějaké divadlo, jak to mnohdy činili farizeové. V bibli, konkrétně v evangeliu, najdeme mnoho podnětů a inspirací.

Bůh stvořil naše tělo, které je krásné a chce, abychom ho také svým tělem chválili. Při bohoslužbě zapojme celé tělo - svou mysl, city, smysly. Sv. Pavel říká: „Oslavujte Boha svým tělem” nebo v žalmu se píše: „Chvalte ho zvukem polnic, harfou, citerou a tancem”.

Společné odpovědi, zpěv a postoje nás mají sjednotit k tomu, abychom vytvořili živé společenství, které Boha chválí a oslavuje. Při liturgii je Ježíš přítomen také ve společenství („Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.”), které je přirovnáno k tělu a každý z nás jsme jeho částí. Jak se zpívá v jedné písni: „Všichni jsme jedno tělo, spojil nás Ježíš, nikdo sám.“

Pravidla v kostele mají svůj smysl - vedou nás vedou k jednotě a pokoře. Když si toto uvědomím a přijmu to, tak potom bude pro mě každá bohoslužba radostí a obohacením a budu rád, že víru nemusím prožívat sám, ale s druhými.
P. Tomáš Caha

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.