Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

holka-na-lavicce-bcs_i12.jpg
K zamyšlení

Jsem (ne)věřící?

Když se mi poprvé spolužáci smáli, že chodím do kostela, nezvládla jsem situaci… Odmalička jsem s rodiči chodila do kostela. Teda úplně odmalička ne – to mě tam vozili v kočárku. Povídali jsme si o Bohu, četli Bibli, společně se modlili. Připadalo mi to naprosto samozřejmé.

 Pak se narodil bráška – a jakmile začal mluvit, modlili jsme se spolu s ním. Tehdy mě nenapadlo, že někteří lidé ve víře nežijí. S tím jsem se setkala až ve škole. Vlastně ani nevím, jestli některý z mých spolužáků byl věřící. Mám podezření, že jsem byla jediná. A tak si všichni v pondělí vyprávěli, jak se koukali na Pohádkovou půdu a další vysílání pro děti. Jen já byla trochu „mimo“.

Školní léta ubíhala a já už si zvykla, že ty pohádky nevidím. Jednoho květnového pondělka, bylo to asi ve třetí nebo čtvrté třídě – jsem zas přišla do školy. A jak směřuji ke své lavici, vidím, že si na mě dva spolužáci ukazují a oba se smějí. Jeden z nich ke mně přistoupil a vyhrkl: „Ty chodíš do kostela! Můj brácha tě včera viděl.“ A smál se. V ten moment jsem nedokázala nijak zareagovat. Jen jsem se zarazila a řekla „Nene!“ a otočila se k němu zády. „Ale chóódíš, chóódíš,” stihl ještě ten kluk říct, pak zazvonilo a učitelka vstoupila do třídy. Celou hodinu, i ten den, a pak ještě nějakou dobu jsem na to musela myslet. Hrozně mě to mrzelo, že jsem takhle zapřela Pána Boha. To jsem nechtěla. Ale v té rychlosti to ze mě najednou tak vylítlo, ani nevím jak. Kéž bych to tak mohla dát zpátky! Doufala jsem, že pokud se mi to stane příště, dokážu zareagovat správně.

Přece jsem se dočkala, i když to trvalo celé dva roky. A byli to ti samí spolužáci, kteří se mi tehdy smáli. Teď byli o něco starší, tak volili i silnější výrazy. Já se ale tentokrát nenechala vyvést z míry a řekla „ano, jsem věřící a chodím do kostela“. Moje ráznost najednou vyvedla z míry je. Tehdy ta diskuse mou odpovědí skončila. Později ale sebrali odvahu a začali se mě na Boha a na to, proč věřím, ptát. Odpovídala jsem, jak jsem jen dokázala. Výsledek je ten, že se na mě spolužáci začali dívat s úctou – a jedna spolužačka se mnou dokonce začala chodit do hodin náboženství a později se i nechala pokřtít. Katka

(časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

 

Autor fotografie:  Andy Dean Photograph DPC


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz