Je tady opět začátek semestru. Po dlouhých vysokoškolských prázdninách se vracím do školy.

Hned v pondělí mě čekají noví učitelé, nové předměty. Naštěstí začínám až odpoledne, takže se na to všechno můžu dostatečně vyspat. Úterý už je horší. Nešťastně sleduji tabuli, jak se plní nekonečnou řadou vzorců a matematických pojmů. Proč zase? Kde jsou ty krásné dny volna? Moje nálada není příliš jásavá a cítím, jak na mě dopadá tíha povinností. Mám pocit, že nemám šanci naplnit všechny nároky učitelů.

Je tady středa večer a já mířím do našeho studentského kostela. Už při vstupu se mi začíná zlepšovat nálada – tolik mladých lidí, všichni si vesele špitají a radují se ze setkání. Jakmile zazní první tóny zahajovací písně, srdce mi poskočí a s ubíhající mší jsem si čím dál tím víc jistá – nejsem v tom sama, Bůh je tady se mnou a dává mi sílu to zvládnout. Deprese se docela hbitě přeměňuje v nadšení a já zpívám z plných plic se scholou. Konečně…

"ALE JÁ JSEM TADY S TEBOU PO CELOU DOBU,“ zazní mi náhle v hlavě.

To mi vůbec nedošlo. Bůh byl se mnou i v pondělí a úterý, kdy mi škola připadala jako nedosažitelný cíl. Tak proč jsem ho začala vnímat až teď? On nám nabízí svou pomoc v každém okamžiku, ať kolem zní jásavý zpěv mladých či se nese monotónní zvuk přednášky. S touto myšlenkou jsem opouštěla kostel a zamířila domů.

Přeji vám všem, abyste Jeho přítomnost cítili, i když vám není zrovna do zpěvu. Krista

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.