Někdo objíždí hrady a zámky, muzea a jiná zajímavá místa, aby jich měl navštívených co nejvíc. Já jezdím pořád do těch stejných měst a vesnic a za nic na světě bych neměnila.

Tak nějak se mi během studia a letních táborů a při různých koníčcích podařilo udělat si kamarádky po celé republice. A protože máme internet a mobily, nic nám nebrání udržovat spolu kontakt i několik let po té, co jsme dostudovaly nebo přestaly jezdit na tábory.

Jenže ono to dopisování tak úplně nemůže nahradit osobní kontakt, takže nezbývá nic jiného, než občas hodit batoh na záda a v šest ráno se celá rozespalá doplazit na vlak. Cestu znám nazpaměť, vím, kde mám přestoupit a po které zastávce následuje ta moje cílová… Jedu prostě někam, kde jsem skoro doma a znám to tam.

Nezáleží mi na tom, že neuvidím žádný nový zámek, protože od mé poslední návštěvy tak maximálně opravili silnici. Nevadí, že nemůžu machrovat tím, kolik jsem toho procestovala. Vracím se pořád na stejná místa z jednoho prostého důvodu: Kvůli lidem, kteří tam žijí a záleží mi na nich.

redaktorka Martina

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.