Taky máte nevěřící kamarády, kteří se občas zeptají na vaši víru? Já ano, a občas se pěkně zapotím.
Nedávno jsem se potkala se spolužačkami ze základky. Jedna mě uvítala slovy: „Tys kdysi byla věřící, co? Ještě tě to bere?“ „No, tím, že pracuji v katolickém časopise, tak asi jo.“ Upřímně mě její tón a útočná otázka trochu rozhodily. „Nechápu proč chodíte do kostela, co je komu do toho, modlit se má každý doma.“ Než jsem se stihla nadechnout, už chrlila další svoje názory. „Myslíte si, že můžete dělat všechno (myslela tím, krást, podvádět a tak), pak se pokřižujete a tváříte se, že je to všechno v pohodě.“ „Jak tě to napadlo?“ vstoupila jsem jí do řeči. Ona se ale otočila a odkráčela s povýšeným pohledem: „Už se o tom nehodlám bavit!“ Mrzelo mě to.
Když jsem o tom doma přemýšlela, říkala jsem si, že ji asi někdo zranil a já jsem byla ta, na které si mohla vylít zlost. Nicméně mě tato zkušenost navedla na myšlenku opravdu si znovu ujasnit některé věci.
V Bibli je napsáno, že se věřící scházeli po domech. Časem, ale vznikaly místnosti, které sloužily jen pro tento účel. Modlitbu a setkání. Věříme, že při mši se děje něco posvátného, proto měly tyto místnosti výjimečné postavení, výzdobu a uspořádání. Z této tradice začaly vznikat kostely, které pojaly více lidí. Je pravdou, že ať jsem kdekoliv, doma, ve škole, na výletě, všude je Bůh, a já ho můžu chválit tam, kde právě jsem, ale potřebuji i společenství. Protože je psáno: Kde jsou dva a nebo tři ve jménu mém…. A druhá věc, jen v kostele je Ježíš přítomen v eucharistii a já mohu vnímat jeho přítomnost více hmatatelně. Bůh na mě v kostele čeká.
Každý dělá chyby. A není to tak, že křesťané jsou lepší nebo horší. Okolí ale bohužel rádo ukazuje na chyby druhých, aby nebyly vidět ty jejich. Já si mám ale uvědomit, že Bůh chce, abych svou chybu poznala, litovala jí a rozhodla se znovu už ji nedělat. Ježíš přece chodil mezi lidi, co dělaly chyby a odpouštěl jim, když o to poprosili. Říkal však: „A od teď už nehřeš.“ To je opravdu těžký úkol. Někdy s určitými slabostmi a hříchy bojujeme celý život. Ale důležité je se nevzdávat. A protože Ježíš věděl, že je to běh na dlouhou trať, předal tuto moc apoštolům, a ti svým nástupcům, biskupům a kněžím. Bůh nám opravdu odpouští, ale není to tak, jak říkala moje spolužačka: uděláš kříž a můžeš zase zvesela hřešit. Hřích musíme říct knězi – přiznat se (to je asi ten nejtěžší krok, tedy alespoň pro mě), musíme litovat tohoto svého skutku a rozhodnout se takto už nejednat. Pak ale musíme svůj špatný čin odčinit, buď modlitbou, dobrým skutkem nebo nápravou věci, podle toho, co nám kněz udělí. Je opravdu super, že můžeme začít znovu a lépe. :-)
A co vy, máte taky kolem sebe lidi, kteří vám kladou nepříjemné otázky nebo si vás dobírají? Umíte jim odpovědět? Já mám doma pomocníka. Je to kniha Tweetuj s Bohem a tam je spousta odpovědí na otázky moje i mých nevěřících známých.
Uvědomělý život s Bohem a mnoho správných argumentů vám přeje Majka St., šéfredaktorka časopisu In! Dívčí svět
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.