Nedávno jsem viděla moc hezký film "Zázraky z nebe". Je natočený podle skutečné události a je to hodně silný příběh. Nebudu prozrazovat děj, jenom snad to, že je to svědectví o bezva rodině, jedné jejich nemocné holčičce a velké víře. A ještě o něčem podle mě hodně důležitém.

O čem?

O pomoci rodině od známých i neznámých lidí. O servírce, která když vidí uplakanou maminku a její nemocnou dceru, tak si k nim v restauraci přisedne, usměje se, nabídne výlet po městě, protože jak říká, má času dost (ale nemá, potají si domluví s vedoucím na příští den dovolenou, protože cítí, že tihle lidé v neznámém městě potřebují pomoc) nebo spolužák nemocné holčičky, který hraje s ostatníma fotbal, a je vidět, že ho to baví, tak když si všimne opuštěné holčičky, řekne kamarádům, že končí, a jde se s ní projít.

A takových lidí se ve filmu mihne spousta. A dělají to JENOM TAK. Ne proto, aby je někdo ocenil, pochválil nebo jim za to zaplatil, nějak je vyzdvihl… Rozhodnou se pro okamžitou pomoc, protože vidí, že je to potřeba. Uvědomila jsem si, že kolikrát taky vidím, že bych mohla něco udělat pro druhé, ALE: zrovna si čtu zajímavou knížku, jsem unavená z práce, je něco zajímavého v televizi nebo se mi úplně obyčejně prostě nechce. A možná, že jsem v tu chvíli byla ta jediná, která tomu druhému mohla podat pomocnou ruku. A nemuselo to být zrovna nic velkého. Úsměv, popovídání, naslouchání, návštěva, cokoliv. A jenom tak:)…

Krásný víkend všem. Marie

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.