Potkala jsem na nádraží slepého pána, který se sháněl po někom, kdo by mu pomohl najít jeho autobus. Nikdo se k tomu neměl a mně se popravdě taky moc nechtělo. Chvátala jsem. Ale co, tramvaj mi jede každou chvilku.

Ukázalo se, že najít příslušný autobus nebude tak snadné. Pán byl očividně dost zmatený a zamotaný. Vůbec mi nevěřil, že autobus mu jede z opačné strany a tam, kam on chce jít, je budova nádraží. Musel si sehnat někoho dalšího, kdo mu potvrdil, odkud jede jeho autobus. Urazilo mě, že mu tady pomáhám a on mi nevěří.

Jenže když jsem pána vedla na zastávku a říkala mu, ať dá pozor, že před ním je obrubník, došlo mi to. Stačilo mi, abych si představila, že nic nevidím a musím se spoléhat na někoho cizího, kdo mě někam vede a já nevím kam. Asi bych taky byla nedůvěřivá.

Byla to hezká připomínka toho, že když mám pocit, že bych měla někoho zkritizovat, myslet si o něm něco špatného, protože se mi nelíbí, co ten člověk dělá… Mám se vždycky zkusit vžít do toho druhého. Co ho k tomu vedlo? Jak se asi cítí?

redaktorka Martina

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.