„Páni, ta má ale ránu.“ „Zase ztloustla, všimli jste si?“ „Vůbec se s ní nebav, je divná...“  Kdo nikdy neřekl podobnou větu, hoď po mně kamenem.

Stojím na zastávce, a protože nemám špunty v uších, slyším místo hudby mnoho slov. A někdy to nejsou zrovna moc pěkná slova. Zjistila jsem, že se v nádražní hale vyskytuje mnoho zvířat (krávou počínaje) a lidí, kteří utekli z nejrůznějších ústavů a nápravných zařízení (debilem konče). Ale nejhorší je tón se kterým jsou některá slova řečená.

Holky jsou na to expertky. Nevím proč, ale jsme superhrdinky, když můžeme prohlásit: „Ta je taková ...“ a hrajeme hru, kdo urazí víc, vítězí. Ale co se z nás stane, když tyto slova někdo pronáší na naši adresu? Totální nuly. Máme chuť chodit s krabicí na hlavě a nejlépe kanálem. Tak málo máme sebejistoty a radosti ze života a sebe samé. Jak málo stačí, aby se nám celý ten „krásný“ domeček z karet zbořil. Jsme zranitelné, a přesto zraňujeme. Někdy si říkám, proč? Možná se urážíme a pomlouváme proto, aby nepomlouval někdo nás. Je přece vždy lepší, když se mluví o té druhé.

Je to velice infekční nemoc. Je to horší než chřipka a já navrhuji začít s perventivní léčbou.

Lék na holčičí nemoc je:

• Mluvit o něčem, ne o někom.
• Smát se vtipům, ne spolužačkám.
• Mít s kamarádkou společný zájem (kluky nepočítám). Něco jako sport, tvoření a tak.
• Rozdávejte radost, úsměv a pochopení.

… a co napadá vás?

Není nic příjemnějšího, než vstoupit do kroužku kamarádek a vědět, že se máme rády, přejeme si dobré, umíme si pomoci a hlavně nikdo vás nepomlouval. Majka St

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.