Už jste letos byly na školním výletě, nebo se teprve vaše třída za poznáním a dobrodružstvím chystá? Není to dávno, co jsem si vzpomněla na svůj školní výlet v osmé třídě na základní škole. Vypravili jsme se do lanového centra, kam jsem se moc těšila. To jsem ale nevěděla, co tam na mě čeká.

PARÁDNÍ PLÁN

Když nám pan učitel oznámil, kam letos pojedeme na školní výlet, znělo to bezvadně. Zažijeme spoustu legrace, dobrodružství a vyzkoušíme něco nového. Moc jsem se těšila, protože lanové dráhy a atrakce vypadaly na obrázcích opravdu zajímavě a slibovaly neobyčejné zážitky. V naší třídě jsem měla kvůli drobnějšímu vzrůstu a nízké váze pověst spíše takové slabé špejle, která je ráda, že unese školní batoh. To mě pochopitelně moc netěšilo, protože mi to připomínali převážně kluci, což mi bylo v období začínající puberty dost nepříjemné. Proto se mi zamlouvala náplň školního výletu v lanovém centru, kde jsem se tedy mohla ukázat jako „dívka netušených možností.“

JAKO KDYŽ VÁS KOPNE KŮŇ

Jenže, jen co jsme se přesunuli pod lanovou dráhu, zavěšenou deset metrů nad zemí, tak mi spadla brada. Tohle nedám! Já, která se docela bojím výšek, mám lézt po síti a přecházet úzkou kladinu, která se kymácí ve větru? I přes veškeré jištění jsem měla svíravý pocit v břiše a v hlavě jasno, že to nezvládnu. „Přece ale nebudu za výjimku, které si nahoru jako jediná netroufne“, říkala jsem si. Zatnula jsem pěsti, poprosila všechny svaté o ochranu a vydala se po stožáru pěkně nahoru. Kolena se mi klepala jako nikdy a myslím, že to museli všichni dole na zemi vidět. Na řadu přišla zavěšená síť, instruktor si nejspíš myslel, jak náramně si to užívám, protože jsem na síti byla dost dlouho, ale já si přála, aby už tomu byl hlavně konec.

PRVNÍ PŘEKÁŽKA ZA MNOU, CO BUDE DÁL?!

„Uf, tak tohle jsem nějak zvládla“, oddychla jsem si. V tom se ale přede mnou vynořila zavěšená kladina, která shora vypadala ještě užší než zespod. „Já chci dolů“, zavolala jsem na pana učitele. „Teď to nejde, musíš to přejít a za kladinou bude sestupný můstek“, dostalo se mi zpětné odpovědi. Neeeee, tohle fakt nezvládnu! Ani nevím jak, ale z očí se mi začaly hrnout obrovské slzy, přes které jsem ani neviděla, kam šlapu. „To je trapas. Všichni vědí, jaký mám strach a do toho ještě brečím. Zkusím se alespoň usmívat a snad to dole nepoznají“, přemýšlela jsem. Ubrečená, ale s americkým úsměvem jsem čtvrt hodiny přecházela kladinu a po tomto neskutečném výkonu jsem slezla po žebříku dolů. Plán na vylepšení mé pověsti ve třídě nevyšel - uplakané oči prostě neschováš!

Svůj strach z výšek se od té doby snažím pomalu překonávat, ale i tak občas narazím na místa, kde bych se nejraději rozbrečela. Jaký byl váš školní výlet?

Krásný víkend přeje Ilča