Už od začátku září myslím úporně na ty letní dny, kdy na otázku: „Co máš dneska v plánu?“, budu moct s radostí odpovědět: „Nic!“ Dny, kdy budu moct spát tak dlouho, jak chci, kdy se můžu převléct až v poledne a až ve dvě začít něco možná dělat, dny, kdy si prostě užiju, že po mě chvíli nikdo nic akutního nechce.

Jenže!

Sotva jsem dozkouškovala (ano, už můžu provokovat s tím, že prázdniny opravdu už pár týdnů mám a vy musíte chodit do školy, chá! :D) a užila si sotva pár dní nefalšovaného flákání, navalila se další spousta věcí, které je třeba zařizovat. Stěhování z koleje, velký úklid doma, zjišťování co a jak mám zařídit, abych přežila svoje prázdninové plány, dopisování chybějících článků a lehká panika, že to nejde tak rychle, jak jsem si představovala… a najednou zas nevím, kde mi hlava stojí. Prázdninový klide, kde jsi?! Co to je za prázdniny, když nejsou vůbec PRÁZDNÉ?! Škola už přece skončila…

…nebo ne?

Mám každý rok takový pocit, že jakmile jsem z jedné školy odešla, hned jsem nastoupila do druhé. Školu, kde musím nonstop sedět na zadku a číst chytré bichle, nahradila škola, kde mě učí ten, který je jediný tím pravým Učitelem. Využil času, který je během akademického roku vyhrazený jenom škole a rozhodl se, že mi dá taky pár lekcí. Lekcí, které mi sice nepomůžou k titulu, zato se díky nim naučím zase o něco líp žít.

V Boží škole

Minulý rok to byl třeba měsíc ve Španělsku, kde jsem se naučila důvěře v Boží vedení a vděčnosti za všechno, co považujeme za samozřejmé – vlastní postel, jistota domova, nebolavé tělo… Rok předtím jsem zjistila, že já, která zvládnu spálit i špagety, dokážu nakrmit dvacet hladových krků na naší scholové chaloupce. Pořádnou školou života, kdy jsem poprvé objevovala, jestli zvládnu žít na vlastní pěst, jsem zažila, když jsem dva roky po sobě dělala průvodkyni na jednom zámku v Čechách. To, kým jsem pro Boha a že Jeho plán s mým životem je to nejdokonalejší, na co jsem kdy mohla kývnout, mě zas učil hlavně na setkáních v Madridu a ve Žďáru. Každé moje prázdniny jsou neopakovatelné a z každých si odvážím spoustu zážitků, setkání a myšlenek, které mě pak celý další rok drží.

Duchaplné okénko na závěr...

Kdysi se jezdilo na rekreace. I když tohle slovo dneska už málokdo ve spojitosti s dovolenou nebo prázdninami řekne, mně se ohromně líbí. Je totiž z latinského slova re-creatio, což znamená doslova znovu-stvoření.

A čas prázdnin je pro mě opravdu časem znovustvoření, časem, kdy vypadnu ze všedních starostí, abych mohla řešit ty nevšední. Kdy mám prostor se v klidu zastavit, přemýšlet a modlit se. Kdy můžu provést restart života, přehodnocovat, bourat a stavět, ať se můžu zase znovustvořená vrhnout do víru všedního života.

Přeju vám, ať i vaše prázdniny jsou spíš rekreací, než prázdným časem. :). redaktorka Bětka