Ten den jsem se probudila s vědomím, že mě čeká slavnostní den. Byla jsem připravena přijímat gratulace v jakýkoliv okamžik. Vstávala jsem plná očekávání, jaké asi dostanu dárky, a taky jsem od rána pečlivě sledovala svůj mobil, který čekal na nálož všech možných blahopřání. Možná přijde i něco poštou. Vítej, můj svátku!

Ovšem ráno nezačalo úplně slavně. Mamka na mě houkla něco ve smyslu, ať si dnešní den užiju, že mi pořádně popřeje až v neděli, kdy se sejdeme celá rodina, a letěla do práce. Táta i bráchové už byli taky pryč, takže ráno bylo jako každé jiné. Trochu jsem si ještě poležela, pak zmateně pobíhala po bytě a do školy dorazila na poslední chvíli, jako vždy. Pravda, chtěla jsem zrovna ten den přijít do školy brzo, ale se svou chronickou nedochvilností jsem asi nenapravitelná.

Ještě před osmou nesměle pípl mobil. Hurá! To přišlo přání od tety, mojí křestní kmotry. Prý ať mám hezký den a ve škole samé jedničky. Kéž by to tak bylo. Máme dostávat písemku z dějepisu, která se mi asi moc nepovedla. Mé tušení bylo bohužel správné. Čtyřka není důvod k oslavě.

O přestávkách jsem pak čekala na přání od spolužaček. Přece všechny mají doma kalendář, tak vědí, že mám dnes svátek! A dočkala jsem se. Petra, se kterou sedím v lavici, se uprostřed matiky trochu zarazila a zašeptala: „Ty máš dneska vlastně svátek, tak všechno nej!“ A to bylo všechno.

Dokončení příběhu najdete v prosincovém čísle časopisu IN! - dívčí svět.

Více informací a objednávky: www.info.in.cz