Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

ivetka-xvn_i67.jpg
Duchovní osobnost

Ivetka Hudáková – žena, která stoupá na svou horu.

Líbil se Vám rozhovor s Ivetkou? Zde si můžete přečíst, co se do březnového čísla nevešlo.

V jedenácti letech zažila setkání, které poznamenalo celý její život. V krátkosti se ta výjimečná událost dá popsat asi takto:

5. srpna 1990 odpoledne si jedenáctiletá Ivetka, stejně stará kamarádka Katka a její mladší bratr Miťko hráli na hoře Zvir, asi čtyři kilometry od vsi Litmanové (na severovýchodním Slovensku). Z okolního lesa se najednou začaly ozývat podivné zvuky, které se blížily. Děti se před nimi schovaly v blízké chatce, ale hrůzostrašný hluk neustával a děti vyděšené neznámým nebezpečím, se začaly modlit „Mária, Matka naša, skryj nás pod svoj plášť...". Když se všechno uklidnilo, uviděly obě dívky sedět na lavičce Pannu Marii, která, aby je ochránila, je doprovodila až do vsi. Když to řekly rodičům, málem dostaly výprask. Aby je přesvědčily, vrátily se s nimi spolu zpět na horu, a znovu se s ní setkaly.
Pak se sem začaly vracet i za přítomnosti mnoha poutníků. Vidění se opakovala každý měsíc až do 6. srpna 1995. Místo navštívilo statisíce lidí. Hora Zvir byla v roce 2008 prohlášena za poutní místo.

Po třinácti letech natočil režisér Vít Janeček o Ivetce film „Ivetka a hora“, který na festivalu v Jihlavě získal cenu „Nejlepší dokumentární film 2008“.
Snaží se v něm nahlédnout do Ivetčiny duchovní zkušenosti, kterou prožívala v důsledku zjevení. I když se film dotýká tak extrémního duchovního zážitku, oslovuje zvláštním způsobem hlavně nevěřící.. V hledišti plném lidí ovlivněných životním stylem, který velí problémům spíš uhýbat než čelit, působí Ivetčin příběh jako hromadné zpytování svědomí a dává naději.

* * *

Chtělo to velikou odvahu svěřit svůj životní příběh do rukou nevěřícího režiséra?
Já jsem nešla do spolupráce hned, ale nejdřív jsme si tak půl roku mailovali. Chtěla jsem vědět, co čte …a tak. Až pak jsme se sešli v Litmanovej. Zatím nešlo vůbec o žádný film. Když jsem ho poznala, viděla jsem, že ten film je součástí jeho osobního pátrání, a přišlo mi to skvělé. Myslela jsem si, že by to tak mělo být, že by lidé neměli mít zodpovězené otázky dřív, než je položí. Já mám totiž velkou úctu k lidem, kteří jsou na cestě a hledají. Jsou ještě jakoby v závorkách, nezdeformovaní zvyklostmi a obyčeji. K nim ten příběh promlouvá, protože ho vidí přímo, bez různých souvislostí.

Další otázka je trochu na tělo. Tušíte, proč si Maria vybrala právě vás?
Na to se mě lidé často ptají a já na to nemám odpověď. Možná to byla moje duchovní cesta, jinak bych nikam nedošla.

Čeho se týká poselství, které Panna Maria přinesla ?
Všechny její rady, nebo prosby ohledně duchovního života, týkající se modlitby a svátostí a jiných duchovních aktivit, měly vést k tomu, aby člověk našel v sobě to pravdivé a byl se sebou rád. Abychom objevili to velké, co nám Bůh vložil do duše, abychom se cítili přijatí a nebáli se toho slabého, co je v nás. Abychom nepředstírali věci, které nejsou. A objevili, že jsme všichni neopakovatelní a za to jsme zodpovědný každý z nás. Moderní svět nám kolikrát nabízí jednoduchou cestu, a tím nám bere tvář, protože chce mít lidi stejné.

Hledat pravdu v sobě může i mladý člověk? Není k tomu potřeba nějaká duchovní zkušenost?
Vidění, která mě postavila na začátek mé cesty a do velkých duchovních těžkostí, začala, když mi bylo jedenáct let. To je právě ve věku, kdy děvčata čtou tenhle časopis, že? Vidění jsem měla do 15 let a pak jsem odešla na nějaký čas do jedné komunity v Haliči. Pro mě tyhle otázky byly palčivé právě v tomto věku. Nemyslím, že jsou to otázky, které se týkají už dospělých lidí. Otázky čestnosti a upřímnosti se týkají každého věku.

Mluvíte o duchovních těžkostech. Měla jste je i přesto, že jste mluvila s Pannou Marií ?!
Tohle si myslelo už mnoho lidí, kteří přicházeli na místo zjevení. Mysleli, že to, že s ní můžeme mluvit a víme věci, které oni neví, nám řeší nějaké osobní problémy.
Jenže i kdyby nás Maria nějakou svou odpovědí poponesla 100 kroků kupředu, nestačí, že ji budeme slyšet. Pochopíme ji, jen když ji vnitřně prožijeme. Musíme stejně těch 100 kroků projít sami. Tuhle část za nás nikdo nemůže udělat.
Pokud by nás Maria nějak zázračně posunula bez toho, že bychom tu cestu k poznání ušly samy, bylo by to velmi nebožské, protože by to bylo nelidské. Tomáš Akvinský říká, že milost se staví na naší přirozenosti. Pokud bychom došli k nějakému poznání nepřirozenou cestou, porušila by Maria ty zákony, které musí v  životě existovat
V tom je právě ten háček. Mnoho lidí myslelo, že to světlo, které jsme dostaly, už pro nás znamená, že máme všechno vybojované, že to už je to vítězství. Ale to ohromné světlo vrhlo takový stín, nastolilo takové otázky, které dodnes řeším, na které neumím odpovědět.
Lidé očekávali, že když jsme ji viděli, že budeme jakoby lusknutím prstu jiní lidé. To byly jedny z věcí, kterými jsem tenkrát trpěla. Já jsem si připadala na začátku dlouhé cesty, a okolí mě vnímalo na jejím konci. Zápasila jsem o to, jak jsem měla vypadat v jejich představách, s tím, v jaké bídě jsem se tehdy cítila, protože jsem se ani náznakem nepřibližovala tomu, jak si mě představovali. Měla jsem pocit, že metr přede mnou kráčí nějaká vizionářka, a já sama nevím kdo jsem.

Nemohla jste Marii požádat o radu?
Já jsem byla tak zraněná lidskými očekáváními, že přesto, že jsem se jí mohla ptát na cokoli, neodvážila jsem se zeptat sama na sebe. Bála jsem se, že mi poví to samé, co mi říkají ostatní. Tu svou nepřipravenost snést její mínění jsem v sobě nesla celých těch 5 let. Až při posledním vidění jsem se jí ze všech svých sil zeptala, co si o mně myslí.
Co ale je na ní velmi pěkné, a co se mě dotýkalo byl její smysl pro takovou citlivou diskrétnost. Nedotkla se ničeho, co jsem jí nenechala. Měla jakousi úctu. Nenaléhala na mě i přesto, že jsem věděla, že to ví. Myslím, že ta její velikost spočívala právě v tom.

Jaká tedy je Maria?
Při tom prvním zjevení jsem s podivením zjistila, že je v tom nejkrásnějším slova smyslu, normální. Znala jsem její zatuchlé obrazy, tu kostelní atmosféru, která mi ji zprostředkovala jako něco velmi umělého, kdy není možné se smát, mrknout nebo jinak vyrušovat. A teď přede mnou stála bytost, před kterou se dalo dělat všechno. V její přítomnosti se dalo mluvit o všem.
Když nás tehdy doprovázela z hory domů, jsme si povídali o tom, že máme hlad a co bychom si tak dali. Mě přišlo neuvěřitelně osvobozující, že i tohle má u ní místo. Že nic není před ní tabu, nic, co se nehodí říkat. A právě to se mi zdálo na její kráse to udivující, že mi připadala víc normální a víc přirozená než my. To, že nás zachránila, byl odraz něčeho bezprostředního, lidského, co z ní vyzařovalo.
Další z rysů její krásy a velkoleposti spočíval v tom, že nás dokázala postavit na svou úroveň. Že nás dokázala vzít k sobě. Poroto si myslím, že skutečně velcí lidé mají v sobě tu sílu nás vzít na svou vlastní úroveň. Ne proto, aby nám předvedli nějaký klam, ale protože láska to dovolí.

A jaké to u ní je?
Jakkoli pateticky to vyzní, musím říci, že ten čas, který jsem prožila s ní, byl skutečnější než to, co jsem žila pak. Měly jsme pocit, že jakoby nás někdo vyjmul z nás samotných a v tomhle stavu jsme byly daleko aktivnější než ve svém běžném životě.
Já mám pocit, který nedovedu vysvětlit, že to její bytí ve věčnosti v tom bezčasí je o naslouchání, o velmi intenzivním životě. Že to není nic statického, nic mdlého, vyprchaného. Není to pasivita. Její život je o to aktivnější, o co je ten lidský uběhaný.
Jako malá jsem si neuměla nikdy představit, jak to je, když se k ní lidé na celém světě modlí. Jak, že to ona stíhá? Jak to, že když se k ní modlím já i kamarádka, může být s oběma. Ale tohle je to vzácné na bytí ve věčnosti, že člověk bez toho, že by se nějak dělil, může být všude naplno. Je to nepochopitelné, ale je to možné, protože neexistuje čas.

To zní jako reklama na nebe...
Já myslím, že tyhle skutečnosti často utkvěly v jakýchsi symbolech. Představovali jsme si obláčky a na nich dědečka. Takovou tu unavenou pasivitu, jako že po smrti si oddychneme. Už jsme dostali tu odměnu po životním zápase a teď už se budeme jen povalovat a čekat, že se něco stane. Myslím že to je velmi zavádějící.
Já si nebe představuji jako explozi lidských možností, lidské kapacity, maximum toho, co můžeme dosáhnout. Albert Einstein mluvil o tom, že jakmile se člověk přestane divit, bude to s ním zlé. Jakoby sešel z cesty. Já myslím, že nebe bude jeden velikánský údiv, takové to nekonečné americké „WOW”… to bude nebe!

Maria ale vzkázala i určitá varování před pohromami. Mluvila o trestu, který přijde? Není to malinko děsivé?
Já vím, že je zavádějící slyšet ty vzkazy, které nás lekají, ale když se člověk nad tím jen nepohorší, tak nás mohou přivést k věcem, které by nás jinak nenapadly.
Tak, jak jsem Marii vnímala já osobně, si neumím představit trest, o kterém mluvila v poselství jako takové to povrchní trestání, za to, že jsme zlí. Spíš si myslím, že to, že se vy ptáte „Jak to tedy je?” má už ten efekt, který poselství chce docílit. Aby se lidé ptali co ten trest je? Jak se může skloubit s Bohem a s láskou, s jeho trpělivostí a s těmi všemi atributy, které o Bohu víme. Četla jsem článek o pokoře od Thomase Mertona, kde píše: „Tvé milosrdenství, které je spravedlivé, mě vrhá do temnot.”
Když Marie mluvila o pohromě, která čeká Slovensko, mnozí mysleli, že půjde o nějakou katastrofu, budeme hromadně mřít a tak…prostě sci-fi. A přitom ta pohroma v nás může žít už několik roků. Už třeba nějaký postoj, který jsme si v sobě zakořenili, vede k tomu, že jsme trestáni sami sebou.
Ten trest může být třeba povrchní život, který žijeme, že se neptáme, že jsme si zvykli na pohodlí, že pasivně přijímáme věci bez přemýšlení. Cokoli, co nám zabrání dostat se ke své podstatě. I blahobyt může být trest. Třeba o jedné americké hvězdě, Maralin Monroe, je známo, jak nešťastná byla na vrcholu své kariéry a ten život všeobecně vnímaný jako obdivuhodný ona prožívala jako trest.
Nejde o to, že by nás Bůh chtěl potrestat za to, že jsme zlí, ale protože my svým rozhodnutím dospějeme k životu, který z Boží perspektivy vypadá jako trest.

Hodně citujete z knížek, máte nějaké oblíbené autory?
Mám moc ráda Thomase Mertova. Je to trapista a intelektuál a napsal moc zajímavých úvah o křesťanském životě. Když jsem ho četla, velmi se mě dotýkalo, že byl v tom svém hledání jakoby obnažený nebo průzračný. ( …ale nevím, jestli už by to mohla být četba pro čtenářky IN! Možná až budou starší)
Taky mám ráda Charlese de Foucaulda pro jeho radostnost. Myslím, že i sv. Bernadetta byla žena se smyslem pro humor. Mám od ní ráda jednu myšlenku, kterou opakovala. „Proč lidé chtějí ve mně vidět jen samé dobré věci, proč nechtějí vidět moje slabosti, naučili by se o mnoho víc.” Existuje mnoho zajímavých lidí, kteří jsou krásní tím, jak hledají.

Nedávno jsme měli v redakci debatu o knížkách. Někdo nám říkal, že třeba Harry Potter není vhodný pro děti, protože se tam kouzlí…četla jste ho?
Já se necítím být kompetentní posoudit, jestli ano, nebo ne. Četla i viděla jsem Pána prstenů i Harryho a zvlášť ty první díly mi připadaly pěkné. Ano, mohlo by to možná někoho poplést, ne vždy dobro je dobro… ale já bych to u dětské literatury tak moc nekomplikovala. Slyšela jsem i názory proti, ale mě osobně ty, co jsem slyšela, připadají překombinované.

...a ještě je tu jedna důležitá věc, co nás holky zajímá. Jak chodí Panna Maria oblékaná?
Její oblečení bylo jakoby symbolem toho, co chtěla vyjádřit. Její šaty byly vždycky v harmonii s celou její bytostí. Maria je stále aktuální, a pokud někdo má problém s obléká-ním, třeba jako já, …myslím, že Marii potěší, když se na ni obrátí o radu.
Musím říct, že mě se vždycky líbilo, když jsem potkala věřící lidi, kteří byli pěkní. Ne nakrášlení, ale celkově hezcí. Vždycky mě dokázalo zaujmout, že se to dá skloubit. Že člověk žije s dobou, a přece jí nepropadl.

To si hned vybavím vaše svatební šaty z filmu. Jak se přihodilo, že jste se vdala?
Já jsem jako patnáctiletá vstoupila do komunity laiků, kteří se zavázali ve svědomí, že budou žít Bohu zasvěcený život. Pro mě to byl ale útěk z reality, které jsem se bála, a ne životní volba. A ta pochybnost byla umocňovaná zájmem toho společenství o mě. Tak až jsem si připadala jako chycený vrabec. Jednak ve své vlastní sklíčenosti a pak v tom jejich zájmu. Ten nadměrný zájem o mě způsoboval, že jsem se v tom prostředí nedokázala zakořenit. Pořád mi připadalo, že žiji dvojí život, vnitřní a vnější, a že to není hodné Boha.
Já nevěděla, jestli se chci vdát, nebo žít nějakým jiným životem, neměla jsem pro sebe žádný plán…jen jsem byla přesvědčená, že Bůh si zaslouží pravdivý život. Že to není správné, abych dostávala od lidí úctu a obdiv za to své rozhodnutí, které ale v podstatě není moje.
Po těch dvanácti letech jsem chtěla dojít k nějakému rozhodnutí, které by bylo moje, abych už někam neutíkala. Zažila jsem, jaké je to trpké, když člověk utíká, a že před sebou samou není úniku.
Pak jsem pracovala v Německu a chtěla jsem se vydat na cesty. Chtěla jsem dělat cestopisné výpravy. Nechtěla jsem se vdávat. Nechtěla jsem žádný závazek. Byla jsem velmi ostýchavá před rozhodnutími na celý život.
Starala jsem se o postiženou paní a byla to pro mě příjemná práce. I když to má své těžké chvíle, je to krásná práce, krásná, protože oni se umí tak čistě dívat.
S manželem jsem se vlastně seznámila kvůli malichernosti. Chtěla jsem si koupit notebook a on mi byl doporučený jako poradce, protože se v tom vyzná, abych nekoupila hloupost. Moje kamarádka mi na něj dala číslo. Pak jsme zašli občas na víno, nebo večeři…a já nechtěla nic než to normální kamarádství. A mně bylo tak sympatické, že on se ve mně snažil vzbudit zájem a dvořil se mi. Já jsem nechtěla tu zavazující náklonnost. Nechtěla jsem s tím mít nic k dočinění.
A to mi na tom přišlo sympatické, že to není moje cesta úniku, kde si budu hovět ve své jistotě…protože to není moje vůle. Ten náš vztah mi připadal takový tvořivý. Četla jsem příběh, který se jmenoval Přísné milosrdenství. Píše to muž, který vypráví o vztahu k svému děvčeti. Mě se líbila ta poctivost, že na vztahu je třeba pracovat, že to není něco, v čem si budu hovět. Že je v zájmu těch dvou živit svůj vztah, aby z něj něco vyplynulo, že je to poslání.

S Ivetkou si povídala Helena (časopis IN!dívčí svět -březen 2009). V časopise je zkrácená verze rozhovoru.

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

Autor fotografie:  Zbyněk Pavienský


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz