Dobrá, podívejme se, jistěže existuje polibek, který je něčím krásným, čistým, téměř posvátným. Kněz líbá oltář, mešní kalich, dítě líbá tatínka a maminku a rodiče se líbají a ženich s nevěstou rovněž. Co to znamená? Jeden druhému daruje něco ze svého nitra. Polibkem vyjadřuje: mám tě rád trvalou, věrnou láskou, plnou úcty, která platí na vždy. I podání ruky vyjadřuje vnitřní sjednocení, důvěru, ale vyjadřuje mnohem méně než polibek.
V políbení odevzdává člověk druhému svou duši a to tak, že toto odevzdání má trvat stále. Jsou-li tedy duše opravdu a trvale spojeny, pak je polibek pravdivým, krásným a hlubokým znamením. Nejsou-li však duše spojeny hluboce a věrně a provždy, pak je polibek lží. Pak se děje navenek něco, co se neděje vnitřně. Pak se polibek stává zlým dobrodružstvím.
(Klenes Tilmann)
